...včera jsem se dívala na jeden film.Byl v podstatě docela prostý a zapomenutelný. Ovšem co mě na něm zaujalo bylo to, že se celý odehrával v koncertní síni a hlavní postava byl klavírista. Scéna byla "monumentální", minimalistická, barvy, piáno, stolička, architektura prostoru byly v naprostém souladu. V podstatě tam nebyl jediný rušivý element.
Užívala jsem si pouze kameru zabírající právě tuhle scénu. Ostatní bych tam nemusela mít, ale to už jsou detaily nad kterými se není třeba pozastavovat.
V podstate ten film nestojí ani za zmínku, jenže šlo o hudbu.
Při prvních tónech člověku vždy naskočí husí kůže a chvěje se po celém těle. Vesměs je to doprovázeno ještě stékajícími slzami po obličeji, které člověk není schopen zastavit.
Vždy si říkám, že bych nemohla do opery ani na koncert vážné hudby. Prostě bych to nedala a to poctivě trénuju doma při poslechu mnou vybraných zabijáků. Spíše vnímám jen to, že při každém poslechu je to horší a horší.
Čím to je?
Čím to je že hudba má takovou moc? Některá...
Vesměs bez vokálů. Co se týče vokálů, tak ty se přepečlivě vybírají. Protože není hlas jako hlas . Hlasy umí spolehlivě zabíjet dojem s celého kusu.
Co se týče autorů tak ty je lepší kolikrát ani neznat. Protože to co vytoří naprosto nemusí korespondovat s jejich charakterem, s jejich duší s jejich osobností. Nejsem s těch co mají dojem, že velké dílo je nutně podmíněno tragédií nebo jakýmkoliv jiným dramatem, nicméně, pakliže bych opustila svou bublinu sestávající s nadýchaných růžových obláčků a čistých, hlubokých charakterů, které si tam úmyslně domýšlím, pak musím přiznat, že jsou to ponejvíce alkoholici, psychotici, psychopaté a agresivní stvoření ...Jenže ono jde o vrcholy že? Máš nulu ..na levo jsou mínusové hodnoty a na pravo jsou plusové hodnoty...čím dál jdeš tím akutnější a naléhavější jsou výstupy. Čím hlouběji klesnes tím výše vystoupáš.
Jen tímhle si taky nejsem úplně jistá.
Co dělá ty kusy tak naléhavé? Tak čisté? Tak přesné? Nikdy neminou cíl. Nikdy. Vždycky, vždycky, vždycky si počkají, začnou nenápadně a pak vás brutálně znásilní. Neočekávaně si vás vezmou a nepustí. CHcete přestat poslouchat, ale přitom to nejde. Rozrývají vám vnitřek, hrabou se ve vás a vy jste nazí, nazí tak jako člověk nahý být jen může. Jste oblečení a přitom se vám ty tóny vysmívají do obličeje. Ukazují vám přesně kdo jste a vy se stydíte, vy se tak hrozně moc stydíte, že by jste se nejraději rozplynuli. Jenže to nejde. A tak si pustíte další kus a necháváte s e dál dobrovolně znásilňovat melodií, kterou vytvořil někdo kdo se ani omylem neblíží tomu co cítíte s té melodie.
Někdo kdo nemá pocit, že by mohl mít kdokoliv rád , někdo kdo má pocit, že není dost dobrý na to aby kohokoliv zaujal, aby měl dopad....a pak , pak to pustíte a vy víte, že tohle musíte milovat i kdyby šlo o tyrana.
Mimochodem zrovna dneska na mě terapie hudbou vubec nezabíra, krmim se tim od rana a ani ťuk. někdy to prostě nejde i když to člověk potřebuje jako koza drbání.