Reaguju Ti na sesuvy úrodné půdy. Ale začnu od lesa. Když jsem se ztratil na ostrově Capri - prakticky to nejde, ale já to dokázal - domluvil jsem se tam se svou lámanou němčinou, s angličtinou, kterou jsem měl tehdy přeci jen lepší, jsem se vůbec nechytal. Ono víc Italů (pokud Neapolitány považuješ za Italy) bojovalo po Rommelově boku než proti němu.

Táta se s němčinou ve Španelsku také chytal. Nevím, jestli víc Španělů bojovalo po boku Legie Condor než proti ní... Ale to bylo před 30 lety.

Těsně po revoluci si rodiče zajeli autobusem na Costa Brava. Po prvním dni na pláži táta zmizel. A máma ho nalézala tak různě po okolních polích, chlívech a sklípcích, kde besedoval s místňáky, protože byl duší sedlák a na rozdíl ode mě družný. Mluvil jen trochu německy.

Přinesl úžasné informace o španělském zemědělství. Třeba o té erozi půdy. Místní z ní tehdy vinili Evropskou unii a její dotace. Že dřív se stavěla terasovitá políčka, která odolala větru i dešti. (Nebavím se o severu Španělska.) Ale byla to spousta ruční práce. Mladí už ji nechtěli dělat, dostali dotace, vytvořily se lány... Kde úrodnou půdu rozfoukal vítr a spláchla voda.

Nevím, co je na tom pravdy. Zejména po té době. Jen ilustrativně. Když Tě něco zajímá, domluvíš se, i když skoro nemáš společný jazyk. Párkrát, když jsem byl mladý, taky jsem dal v hospodě řeč třeba s Francouzi. Jako bankovní úředník s bankovními úředníky. Povídali jsme si hodiny. A přitom jsme taky neměli společný jazyk. Já řeknu francouzsky tak že jsem Čech a mám žízeň...

Kdybych byl ve Španělsku, jako že tam už nikdy nezavítám, a kdybych se tam s někým vybavoval, nevím, jestli bych se tématicky chytal. Asi by mě zajímalo jejich vnímání vlastní historie. Kolem Franca, to se nabízí. Což tam asi už zajímá málokoho. Jako bych se u nás v hospodě snažil zavést řeč na ohlasy na nacistickou okupaci nebo komusismus...

Poznávám svět skrze dokumentární filmy na sítích. Netvrdím, že je to poznání dokonalé, ale na fyzické cestování už nemám ani chuť ani kondici. A to první jsem neměl dohromady nikdy.

A byl bych rád, kdyby v tom syn po mně nebyl. Alespoň neprotestuje, když na jaře pojede se školou do Barcelony. Autobusem. To bych se opupínkoval. Ale houf dětí v autobuse, v jeho věku... Má to svoje kouzlo.