Fotku jsem pořídil včera. Je jaro... Čas vyhodit vánoční stromeček! Já to teda udělal už na Tři krále, ale jde jen o zvyk. Strejdovi jsem ho jednou na Štědrý den zdobil a přitom musel napřed odstrojit ten loňský, opadával...
Ale k jaru a tématu týdne... Jako často, mířím jednou ranou na dva cíle. Tak aby to nedopadlo, že střelil na lišku a trefil Maryšku... Uvidíme.
Nevím už, kdo psal o vůni jara, minisukních... A mně vytanul příběh z mládí. Figuruje v něm v nikoliv vedlejší roli maxisukně. Ale pěkně po pořádku.
Bylo to těsně po revoluci. Začal vycházet inzertní deník Annonce. To ještě internet nebyl... A já a dva kamarádi jsme nad šálkem čaje dohodli, že si vyzkoušíme ten převratný plátek a dáme si každý zvlášť seznamovací inzerát. Pro tu srandu... Že si budeme měnit informace a postřehy. A co kdyby z toho byla láska na první pohled a zbytek života...
No, nepamatuju si už všechno, je to přes čtvrt století... Ale tohle ano. Sešel jsem se s dívkou. Netuším, jak se jmenovala, jak vypadala, odkud byla... Bydlela v Praze u tety. Byla odněkud z venkova. (Následuje pokus o laciný pragocentrický humor.) Myslím, že z nějaké vesnice daleko na východ od českých hranic... Něco jako Brano... Ne, Brno to bylo! To nikdo znát nemůžete...
Jediné, co si pamatuju, měla maxisukni. Odpoledne se chýlilo k večeru. Bylo teplo, vlahý vítr vál... Vypadalo to nadějně. Opustili jsme kavárnu, kde jsme se sešli, a vydali se procházkou... Už vůbec nevím odkud a kam, ani kde to vlastně bylo...
Šli jsme po nějaké polňačce. Nebylo vysloveně mokro, ani prašno. Půda voněla. Občas okolo projel cyklista. A konec idyly. Ten vlahý vítr nadul slečně maxisukni... A jeden cyklista se do té sukně zamotal a hodil tygra. Kdyby sám...
Slečna, cyklista a velociped utvořili na zemi zvláštní umělecký výtvor. Nedalo se tomu zabránit. Napřed šla vedle mě, a pak nešla... Nedalo se to ani příliš rozplétat. Sukně se nějak zázračně namotala do řetězu. A potrhala se. Kolo dopadlo nejlíp. Bez zjevných závad. Ale bicyklista i slečna byli zamazaní, poškrábaní, roztrhaní, otřesení... Slečnu jsem galantně doprovodil až domů.
No, když jdete na kolo a vrátíte se potlučení a zmazaní, budiž. Ale když jdete na rande, jste dívka, a vrátite se v roztrhané sukni, teda spíš rozsápané... Se zády špinavými od hlíny... Poškrábaná... Kdybyste byla tetou té dívky, co byste si myslela o mladíkovi, který Vám takhle zřízenou neteř přivedl? A ještě kecá nejaké nesmysly o cyklistovi!
Je to úchyl! Mosntrum! Šílenec! Rychle vtáhnout neteř a zabouchnout, než se ten magor vrhne i na mě a na naši fenku! To jsem jí teda vyčetl z očí...
A dál už nebylo nic. Nevím, co jsme si řekli, kdo měl zavolat a nezavolal. Prostě mi zbyla jen tahle vzpomínka.
Asi jsem nepoučil, ale snad aspoň pobavil...
