V názvu je skryt krutý dvojsmysl. Naše rodina je všežravá. Jen morče, pokud ho budeme brát jako člena rodiny, je býložravé. Může být domácí mazlíček současně zásobárnou živočišné bílkoviny? O tom bude v kostce tenhle článek.
Jsem Pražák křtěný Vltavou. A umím podojit krávu (taky pít z vemene). Teda 40 let jsem to nedělal... Ale kosu jsem vzal do ruky taky po 30 letech a nějak to šlo. Umím ostříhat ovci. Taky ji zabít. Což jsem ale dělal jen jednou v životě. Táta si jako zapomněl v Praze brýle, abych musel... A jasně - králící, slepice, husy...
Většina z nás jí maso. Ale většině se ekluje představa zabíjení zvířat. V některých kulturách (Korea) byli řezníci považováni za nečisté... A co myslivci? Jsou to sadističtí úchylové, když chodí střílet živé tvory?
Já to mám pro sebe vyřešené. Cítí lev soucit s antilopím mládětem? Ale člověk je něco jiného. Ten soucit s Božím stvořením má. Ale přesto ho zabije a sní.
Kolem lovných a hospodářských zvířat vznikly náboženské kulty. Člověk je jí, ale současně uctívá. Děkuje jim, že se mu dávají za potravu. A musí při zabíjení i konzumaci dodržovat určitý rituál. V podstatě vzdávat čest zvířeti, své potravě...
Vzpoměňte na egyptské bohy se zvířecími hlavami. Minotaurus byl také býk i Zeus se občas promění v býka. Ostatně Héra je volookoá... (Vsuvka. Když řekněte dívce, že je vnadná jako laň, tak dobrý. Ale krásná jako kráva... V Mezopotámii by to lichotka byla. U nás to raději nezkoušejme...)
První zemědělci žili se zvířaty v jedné místnosti. A jedli je. Jako dnešní Eskymáci, kteří také pojídají své tažné psy. Není to krutost. Je to řád světa.
Většina lidí miluje "mazlíčky". Psy, kočky, morčata, rybičky, tak ještě koně... Můj děda miloval kobyly. Traktory měl také rád. Ale když sloužil u dragounů, tak na traktoru nejezdil. (Demobilizovali ho po Mnichovu. Po válce ho zase krátce povolali. Ale to už dragouni jezdili na kolech, byť v červených rajtkách.)
Když jsme na poli vyorali podkovu (už traktorem), děda, táta a strejda se dohadovali, jak se jmenovala kobyla, co ji nosila. Zpravdila se dohodli. Babička zase milovala krávy... Bělka se dožila 20 let. Tu pamatuju. Přesto všichni naši koně a krávy skončili na jatkách...
Psi... Táta měl od svého narození Bobíka. Chodili spolu lovit. Znáte smrt krásných srnců? To bylo v dobách přídělového systému do roku 1953. Bobík se dožil přes dvacet let. Mě ještě hlídal v kočárku. Prý, když vylezl z vody a oklepal se, tak chrastil broky.
Já pamatuju u prarodičů Míšu. To by pes mého dětství. Vypadal trochu jako kólie. Ale velikostí odpovídal špicovi. Byl strašně chytrý. A neuvěřitelně hodný. Kdykoliv se nechal pohladit, podrbat. Poslouchal. Uměl i věci, co pes umět nemůže. Rozuměl nám. Když jsme měli dobrou náladu, tak ji měl taky.
Pak těch psů pamatuju asi ještě dvacet... Někdy jsme měli dva, i tři... Některá jména bych ještě asi dal. Při vzpomínce na některé se usmívám... Ale Míša byl jen jeden. Všichni jsou už zakopaní za roubením, jeden vedle druhého. Bobík, Míša, Zorina, Rita. Ťapka, Poldina... Někteří chcípli stářím, jiné přejel vlak, některé střelil hajný... My jsme na samotě.
Kočky u nás jména neměly. Vždycky tam nějaké byly. Tu jedna, ta měla koťata. Ztrácely se. Pak se objevovaly. Na česlicích měli leklé ryby... A když přišly zamňoukat na práh, dostaly mlíko.
Taky jsme měly včely, holuby, slepice, králíky, ovce, prasata, cvičně kozu, vietnamská prasata, krůty, kachy, husy... Strávil jsem společně s nimi část dětství. Jo, zakrslý králíček... Zkuste vykydat padesáti králíkům na maso a deseti angorákům na vlnu! A kohout umí být zlý. I takový šedesátikilový starý nevrlý beran... Ale taky se mu musí kydat.
Jak jsem začal. Zvíře je člen rodiny. A když za války začala chcípat kráva, babička vzala sekeru... Kráva se nechala od 156 cm vysoké babičky porazit. Byla to její povinnost. Byla to povinnost obou. A naše povinnost je chovat se ke zvířatům během jejich života lidsky. Jak jsem na začátku psal, já to mám se zvířaty srovnané. Nábožensky.
V Knize džunglí se Mauglí se zvířaty zdraví: "Ty i já jsme jedné krve!" Mám náboženské výhrady k darwinismu, že člověk a zvíře mají společného předka. Ale nepochybně jsme ze stejného materiálu a až na jeden detail stvořeni stejným výrobním postupem...
No a teď žádná zvířata doma nechci. Morče je výjimka. Kvůli synovi. Aby viděl, že zvíře je povinnost a starost. Já ale nechci přežívat další a další živé tvory. Je mi to nepříjemné... Psa bych na sídlišti nechtěl. Nemohl bych mu dát všechno, co potřebuje...
Jestli bych dokázal naše skoro dvouleté morče zabít a snist? Kdyby měl syn hlad...
P.S.: Rozjel jsem se. Dnes dám ještě dva články....
