Už si nevzpomínám, proč přišly divoké sny na Maxipsa Fíka... Na mě asi chodí podivné sny, protože jsem nemocný. A když je nemocné tělo, nepochybně to má i nějaký odraz v činnosti mozku...
Takže byla teplá noc. Byl jsem na náměstí v mně neznámém menším městě. Seděl jsem v jakési restaurační zahrádce a cosi konzumoval. Byla opravdu velmi teplá noc. Potil jsem se v tom snu.
Nevím proč jsem tam byl ani s kým jsem tam byl. Nevím, co jsem konzumoval... Podivoval jsem se v tom snu, že je všude tak plno.
Město bylo menší, ale náměstí veliké. Do obdélníkovata, i když ne úplně pravidelné. V prostředku stála jakási věž. Nevzpomínám si, jestli k ní patřil kostel, nebo co. V cizině to nebylo, i když mezi hosty ostatních nabitých předzahrádek bylo i mnoho cizinců...
Číšník mi na mou otázku po důvodu přítomnosti tolika lidí odpověděl, že dnes poběží mrtvá nevěsta. Že je výroční den.
Každý rok ve výroční den své vraždy běhá mrtvá nevěsta hodinu kolem náměstí. Respektive neběhá ona. Běhá její stín. Mezi desátou a jedenáctou. Po směru hodinových ručiček. Přesně v jedenáct se stín otočí a zaběhne do vedlejší uličky, kde ji tenkrát našli mrtvou. Tam se stín ztratí. Na rok.
Tenkrát, na přelomu 50. a 60.let 20.století měla ona nešťastná dívka svatbu. A došlo k únosu nevěsty. To už je taková tradice. Dost blbá tradice, podle mě. Ale tenhle únos neměl dobrý konec. Nevěstu našli podřezanou ve vedlejší ulici u náměstí tohoto podivného města.
Pak, mnoho let potom, si někdo všiml stínu. Stínu, který ve výroční den vraždy běhá kolem náměstí...
Napřed se lidé báli. Bylo to v době reálného socialismu. Příslušné orgány věc vyšetřovaly... Lidé se ještě víc báli. Místní farář měl popotahování s Stb. Přízrak Číhošťského zázraku...
Po revoluci se z toho stala atrakce. Sjížděly se davy turistů, aby si užily tu hrůznou duchařinu... Skutečně místní se neúčastnili. Majitelé restaurací i obsluha byly náplavy...
V deset hodin se stín objevil. Stín dívky v životní velikosti. S drdolem na hlavě a v šatech rozšířených do zvonu. Móda konce 50.let...
Stín neběžel, stín sprintoval. Pořád okolo náměstí. Pořád jenom na zdech. Nepadal na lidi, kteří seděli u zdí, nepadal na výlohy... Jen na zdi.
Neměl jsem dojem, že by běh byl odněkud promítaný. Nestřídaly se stále stejné sekvence. A odkud by se promítalo, aby stín byl stále stejně velký, okolo celého náměstí?
Běh s býky v Pamploně mi to připomnělo. (Jó, Pamplona... Tam jsem taky nikdy nebyl!) Podnapilí turisté se snažili běžet kousek se stínem. Nechat na sebe stín padnout... Zdálo se mi, že stín na ně se strachem reaguje. Že se snaží zrychlovat, že se snaží turisty bránící mu v běhu a snažící se ho chytit odstrkovat stínovýma rukama...
Měl jsem v tom snu špatný pocit. Pocit nepatřičnosti, nepřístojnosti. Že se podílím na něčem nesprávném, špatném... Snažil jsem se nedívat na stín. Ale nešlo mi to. Stále a stále jsem musel zvedat oči, když probíhal tam, kde jsem na něj mohl vidět.
V jedenáct hodin stín otočil a zabočil do své osudné uličky. Dav na vteřinu ztichl. A pak dav propukl v halasný jásot. Jako když padne rozhodující gól... Turisté začali objednávat další alkohol...
Nastal takový halas a tartas, že jsem se z toho vzbudil. Propocený a zadýchaný. Bylo půl sedmé ráno. Žena odcházela do práce. Syn si připravoval aktovku...
Některé sny se zdají jen tak. Některé něco znamenají. Jsem já ta mrtvá nevěsta, kterou pronásledují, kterou se snaží uštvat?
Krásný a úspěšný den přeji! Já ho proležím. Až v pozdním odpoledni jsem objednán na echokariograf.
K článku na Hive patří ilustrace. Pro strýčka Příhodu mám nafocenou tuhle publikaci z naší školní knihovny, kde jsem z titulu funkce učitele češtiny správcem.
Dar některého z rodičů. (Asi to sám dostal jako dárek, doma to leželo, co s tím, tak to daroval dál.) Co jsem tam přes tři roky, knihu si nikdo nepůjčil.
Asi bych nějakou tu psychoterapii taky potřeboval...
