Demonstrovat zítra či nedemonstrovat... Cítím se už pár dnů hodně špatně a unaveně. Na druhou stranu, když už jsem se propracoval přes názor k zaujetí stanoviska a postoje... No zkrátka jsem do dnešního odpoledne nevěděl.
A jak jsem unavený, kupím chyby. Maličkosti. Ale to vede k dalším chybám a problémům. Například dneska jsem si zapomněl doma mobil. Což se mi stává tak 2 - 3x do roka. A zrovna dneska... Takže když se mi pokoušeli dovolat ze synovy školy, že se mu stal při tělocviku úraz, tak se nedovolali.
Chtěl jsem už jen vyzvednout syna, narvat morčeti trávu, nakoupit, dát synovi najíst, zalézt do postele a spát. A vydali mi ho ve čtyři polámaného s ujištěním , že v knize úrazů to zapsané je, tak je všechno v pořádku. (Sám jsem do té knihy na své škole tento týden zapisoval dvakrát. Čeština je strašně nebezpečný předmět...)
Usoudil jsem, že nebezpečí z prodlení je u syna menší, než že sebou já seknu někde cestou na pohotovost. On říkal, že mu je taky špatně. Ne z toho, že má asi polámané prsty na ruce, ale z té představy, že pojede do nemocnice. A na Bulovku teda ne. Pojedeme do Thomayerky. Prsty jsem mu zafixoval, jak jsem nejlépe uměl. (Umím to. Jsem zdravotník zotavovacích akcí.) Ledovat už nemělo cenu. To měli v devět ráno, když se mu to stalo. Ono to ani zlomené být nemusí. Hematom tam je, zrentgenovat se to musí...
Ale počká to do zítřka. Do dopoledne. Takže žádná demoška. Pojedu se synem do nemocnice. A pojedeme MHD. Kdo ví, co se v té Praze kde semele...
A něco veselejšího. Psal jsem s dětmi slohy. Protože se mi nechce moc opravovat, zadal jsem, že maximální rozsah slohu bude na jeden řádek...
Nebude to teď vlastně plagiát? Porušování autorských práv? No... Já to musel trochu dopoentovat, trochu stylisticky upravit... Spíš hodně. Takže upřímně, je to moje dílo na náměty mých žáků:
Narodil jsem se, vyrostl jsem. A teď, babo raď!
Vzbudím se, netěším se do školy. Jsem ve škole, těším se domů. Jsem doma. Nuda...
Běžím. Běžím. Sloup. Ležím. Bulovka. Nějakou dobu teď běhat nebudu.
Jedu do školy. Jím. Jsem ve škole. Jím. Jedu domů. Jím. Jsem doma. Jím. Jdu spát. Mám strašný hlad...
A jedno děvče si zaveršovalo. A to jsem neupravoval:
Vrrkú, vrrkú!
Uleť hned!
Než Tě kocour
sežere teď!
Tohle jsem vyhodnotil z 27 prací jako zaznamenáníhodné. Veledíla ale ani tohle nejsou. Nicméně jsme se pobavili a ukázali si, že vyučovací předmět Český jazyk je vlastně zábavný. A o to mi šlo.