V roce 1990 se v irácké poušti odehrála zdánlivě okrajová příhoda. Skupina tanků M1 Abrams americké armády se vynořila za jakousi dunou a ocitla se nečekaně těsně u íráckých obranných pozic složených z ruských tanků T-72 elitní írácké 12. tankové divize a vojáků republikánských gard. Americká jednotka okamžitě otočila a nejvyšší rychlostí odjela o několik kilometrů dál do úkrytu kopce. Iráčtí vojáci začali jásat, vyhazovat do vzduchu helmy a vzývat Alláha za vítězství nad americkým Satanem, načež byli po několika minutách poměrně velmi rychle zničeni americkou palbou.
Ukázalo se totiž, že Američané ani náhodou neutíkali, ale jen si hledali pro ně výhodnější pozice. Jejich tehdy supermoderní systémy řízení palby totiž nebyly kalibrovány na boj takto zblízka a museli by přepnout na klasické a méně přesné míření. Nepotřebovali ani přímou viditelnost nepřítele, a proto pro ně bylo výhodnější střílet z větší dálky a v relativním bezpečí, kdy ani na ně nepřítel neviděl. Mimochodem, během Pouštní bouře se Íráku nepodařilo zničit ani jeden Abrams.
Tento pro celou Pouštní bouři okrajový souboj se nakonec ukázal jako klíčový někde úplně jinde, protože se přes média dostal do širšího povědomí, a najednou byly ruské tanky T-72 zcela neprodejné zboží, protože se ukázalo, že mohou uspět pouze v bitvách, kde proti nim stojí tanky stejné úrovně (jako byla například válka Írán–Írák). Dokonce to ovlivnilo i Československo, protože to byla definitivní tečka za tehdejší těžkou zbrojařskou výrobou. Když kromě druhořadých diktátorů nechtěl nikdo ruské tanky, tak pochopitelně nedávalo smysl vyrábět do nich součástky někde v Dubnici nebo Brně. Dnešní Česko je vzhledem ke své velikosti už opět zbrojařskou velmocí, ale zejména v lehké výzbroji: pistole, pušky, munice, optika…
A tak kdysi padl ruský mýtus o neporazitelných tancích, ověřených stovkami tankových bitev v desítkách válek. Na okraj budiž řečeno, že Rusko se nevzdalo a jak modernizovaná verze T-90, tak úplně nový tank T-14 Armata jsou podle vojenských analytiků rozhodně výborné, i když nikoli úplně špičkové zbraně.
Píšu to celé proto, že se mi zdá, že v posledních dnech padá další mýtus, tentokrát o ruské armádě. Rusko se na současnou válku na Ukrajině připravovalo několik let a přestože je stále ještě docela pravděpodobné, že v krátkodobém časovém úseku by mohli svou neuvěřitelnou přesilou v letadlech, tancích, vozidlech i vojácích dobýt města, která dobýt chtěli, mýtus o silné a téměř neporazitelné ruské armádě, ze které musí mít všichni strach, pomalu mizí v nenávratnu. Po třech dnech bojů ještě nezískala ruská armáda nic ze svých velkých naplánovaných cílů (Kyjev, Charkov, Mariupol…), zato už přišla o tisíce vojáků a stovky vozidel a několik letadel. A opět to má svůj ekonomický přesah, potenciální zájemce o nákup výzbroje si zrovna v tuto chvíli nákup ruských tanků a obrněných vozidel hodně dobře rozmyslí. A ještě spíše si objedná protitankové střely Javelin a NLAW nebo drony než ruský tank. Jistě, do relativního neúspěchu Rusů vstupuje jejich nedostatečný výcvik i typický ruský šlendrián: mnoha vozidlům došla nafta, takže je mohl zničit i cyklista s Molotovovým koktejlem. Někteří ruští vojáci už několik dní nedostali najíst, protože jejich velitelé rozkradli příděly, a tak musí rabovat obchody a prosit civilní obyvatele o jídlo. V Chersonu vyrabovali směnárnu, aby si mohli jídlo aspoň koupit. Jako kdyby se Rusko připravovalo na nějakou úplně jinou válku než teď vede. Zřejmě čekali tu válku z ruské televize, kde ukrajinští vojáci v hrůze zahazují zbraně a štěstím plačící obyvatelé vítají své ruské „osvoboditele“. Mimochodem, ruská televize přiznala jednoho padlého ruského vojáka. Kdy přiznají ty zbývající tisíce, to nevíme.
Osobně doufám, že ekonomické sankce mířící přímo na ruskou centrální banku budou mít už od zítřejšího otevření trhů takový dosah, že budou co nejdříve zahájena mírová jednání a válka brzy skončí, ale o tom, že další ruský mýtus odchází do historie už asi nemůže být pochyb.
