Přestože jsem byl v roce 1968 jen pětiletý, 21. srpen patří bohužel mezi jedny z mých prvních vzpomínek, které si dodnes vybavuji. Stál jsem na dvorku, díval se na ruské tanky dole na ulici a opakoval slovo „okupanti“. Samozřejmě jsem netušil, co to slovo znamená, ale asi to říkali všichni okolo, tak jsem se přidal. Pochopitelně jsem vůbec nerozuměl obsahu a souvislostem tehdejších událostí, ale tu stísněnou atmosféru v rodině i na ulici, tu si pamatuji dost dobře.
(Autor foto: ČT24)
Dnes mám vnoučata v podobném věku a Rusko, právní i ideový dědic SSSR, opět okupuje části jiných zemí. Ukrajina, Gruzie, Moldávie. Ruští propagandisté se v televizi často chvástají, že Praha, Bratislava nebo Berlín patří Rusku a že si je brzy přijdou zase vzít. A i když to ode mne zní pateticky, kdyby se o to jakkoli pokusili, budu první, kdo se bude hlásit dobrovolně do domobrany. Nedělám si iluze: ač důstojník v záloze, vzhledem k věku a zdraví bych toho moc nenabojoval. Pravděpodobně bych spíše někde ve skladu ošetřoval zbraně nebo počítal uniformy, ale i tak: nedokázal bych sedět doma a jen nečinně přihlížet, jak vnoučatům hrozí podobný osud jako naší generaci. A strašně bych si přál, aby kdekoliv na světě nepatřily cizí tanky mezi první vzpomínky, které zůstanou malým dětem v hlavě.
