Všichni z nás už asi zažili takovou tu bezhlavou zamilovanost, kdy člověk má tendenci dělat evidentně hloupá rozhodnutí s milnou představou, že tak udělá dojem na svou vyvolenou/vyvoleného. A přesně něco takového se pár dní zpět přihodilo jedné z mých kolegyní. Pro účely tohoto textu ji budu říkat třeba Eliška.
Inu Eliška je cca pětatřicetiletá svobodná slečna, která podle vlastních slov trpí otcovským komplexem a aby si ho vyřešila, tak si údajně potřebuje narazit nějakého staršího chlapa ideálně věkem blízko jejímu tatínkovi. Tímto vyvoleným se stal jeden pán, kterého Eliška několikrát potkala u nás v práci. Bohužel se nejedná o jednoho z našich kolegů, ale o člověka, který se u nás na „baráku“ objevuje spíše výjimečně. Z toho důvodu se Elišce nepodařilo s panem vyvoleným navázat nějaký bližší kontakt. Celkem logicky jsem se tedy zeptal, jak poznala že se mu líbí, když s ním nikdy nemluvila a veškerá jejich vzájemná interakce vyplívá pouze z několikerého potkání na chodbě v práci. Bylo mi odpovězeno, že to se prostě pozná podle toho, jak si jí prohlídl, byl to prý „pohled dravce“. No nevím, já osobně v dekódování signálů vysílaných druhým pohlavím extrémně selhávám, a tak si netroufám její úsudek zpochybňovat, přesto však mi trochu vrtá hlavou jak takový „pohled dravce“ může vypadat a potajmu si ho zkouším doma před zrcadlem…
Každopádně, Eliška je dívka, která se nevzdává. A taky trochu stalker. Zjistila si, že onen pán je farmář, co sídlí na farmě ve vesnici nedaleko Brna. Shodou náhod celkem blízko jednoho místa, kam se dalo vyrazit na služební cestu. Poslední, co zbývalo bylo vymyslet, jak zinscenovat střetnutí. A vtom sem na scénu nastoupil já! Říkám jí: „Hele, když bys tam někde uvízla s autem, tak bys mohla jít za místním farmářem s prosíkem o vytáhnutí!“ myšleno tak nějak žertem. A Elišce se to zdálo zdát jako super nápad. Za několik dní za mnou přišla s tím, že už se jí i podařilo vybrat místo kde by bylo ideální uvíznout. A poprosila mě, jestli bych jel s ní. Ze začátku sem odmítal, přece jen sem nechtěl dělat křena potencionálnímu páru! Ale po chvíli naléhaní sem se nechal uplatit slibem zaplaceného piva (jestli teda ještě někdy otevřou hospody), podmínka byla pouze ta, aby si to odřídila sama.
Plán zněl jasně – vyrazit na služební cestu nedaleko Brna, cestou zpět do Prahy jet přes obec, kde má vyvolený svou farmu, uvíznout někde v okolí a následně si nenápadně zajít požádat pro pomoc na jediný statek ve vesnici.
V den D se všechno zdálo ideální. Od rána sněžilo, tudíž uvíznutí vypadalo celkem reálně, setkání v rámci služební cesty bylo naplánováno na 10:00 takže jsme nemuseli vyrážet moc brzo a vedoucí nenamítal nic proti tomu, abychom jeli ve dvou. Drobné podezření však získaly ostatní kolegyně z oddělení. Eliška totiž přišla do práce neobvykle vyparáděná, prý skoro jako by se chystala na rande! Naštěstí se nám to podařilo uhrát do autu nějakým tím vtípkem. Vyrazili jsme tedy směr Brno, odbyli si svoji práci a cestou zpět se jali zapadat.
Velmi záhy se v našem plánu vyskytl zásadní problém. Ono totiž naše služební auto je 4x4 a jak jsme zjistili, tak uvíznout s ním je vetší problém, než by se mohlo zdát. Eliška zarputile najížděla do strouh vedle silnice a kýžený výsledek se stále né a né dostavit. Čím více bylo naše vozidlo schopno vyjet, tím odhodlaněji se ho řidička pokoušela zapíchnout do škarpy vedle silnice. Pomalu jsem o auto začal dostávat strach a o chvilku později jsem měl strach i o život.
Jemně jsem se začal kolegyně ptát, zda to pořad vnímá jako dobrý nápad a jestli by se na to raději nechtěla vybodnout. Z jejích oči však bylo jasné, že selhání není možnost. V moment, kdy se situace začal zdála být opravdu kritická se však objevila naše spása. Totiž sjezd silnice na zorané pole. Na to konto povídám Elišce – „Hele zajeď támhle, přední kola píchni do rozvoru a doufej, jinak jedem domu“. A povedlo se! Naše krásná oktávka zůstala beznadějně uvíznutá v poli.
Přišla tedy řada na poslední fázi plánu. Vydat se na farmu pro pomoc. Trochu divné bylo, že vesnice, do které jsme se pro našeho zachránce pěšmo vydali byla asi 3 km daleko, přičemž v okolí byly minimálně další dvě vesnice, kam jsme to měli mnohem blíže. Ale co už, rozhodli jsme se hrát na naivní Pražáky co si našli nejbližší farmu na netu a chtěli jít na jistotu. Cestou se mě Eliška pořad ptala, jak vypadají její vlasy a jestli je náš plán opravdu tak nenápadný, jak se zdál ještě před zapíchnutím auta do oranice. Mě spíš trápilo, jestli se do traktoru vejdeme ve třech nebo se budu muset pěšky vracet i zpět na místo činu.
Když jsme konečně dorazili na farmu a začali hledat „nějakou“ dobrou duši co by nás zachránila, tak však došlo k nemilému vyvrcholení celého příběhu. Na statku byl přítomný pouze syn majitele. Ten nám sice vyhověl a se svým pickupem nás vytáhl, bohužel však nedošlo k setkání s panem vyvoleným. V rámci zdvořilostní konverzace cestou k našemu autu se nám podařilo vyzvědět, že otec na farmě už moc nepracuje, už se spíše věnuje jen administrativním záležitostem. Nevím, jak vypadá „pohled dravce“, ale z Eliščina výrazu jsem jasně poznal jako vypadá pohled „zraněné laně“.
Plán nevyšel. Něco mi však říká, že story ještě nekončí a v budoucnu se možná dočkám nějaké další bláznivé akce na ulovení pana Dravce.
Prozatím vám však přeji hezkou neděli a doufám, že i vy maté po svém boku někoho kdo by kvůli vám vyrazil zapadnout k Brnu!
