Ještě za černé tmy jsem zaparkoval na krátké příjezdové cestě, z pravé strany ohraničené vysokým stromem a z druhé zelenou trávou. Dojel jsem až ke garážovým dveřím a vypnul motor. Naklonil jsem se dozadu a prohlédl si roztomilou dívku, do které bych nikdy neřekl to čím opravdu je. Tváře si podložila dlaní a s pootevřenými ústy hlasitě oddechovala. Najednou, při pohledu na její uši, dokonce i bez známek propíchnutí, což byl trochu nezvyk, mi docházelo, jak moc povědomá mi je. Zhluboka jsem se nadechl a nasál její pach. Sladká vůně vanilky a třešní už odeznívala a z jejího dechu se začínaly projevovat pachy krve. Zrychleně jsem vystoupil z auta a otevřel si dveře za řidičem.
V hlavě se mi stále opakovala Hanina slova. Celý náš rozhovor jsem si stále přemítal a přes všechnu mou snahu, měla naprostou pravdu. Byla zdivočelá a to možná už několik měsíců, ale stále mi přišlo, že má dost silnou vůli na to, aby to přežila. Věřil jsem, že si i dokonce uchovala jakousi lidskost. Nic než víra v její sílu mi nezbývalo a ten pocit, i když se to špatně přiznává, se mi líbil.
„Tak pojď,“ hlesl jsem a naklonil se nad dívku. Podařilo se mi jí posadit a přitom nenarušit její spánek. Než horní částí těla stihla přepadnout dozadu, hodil jsem její ruku na své rameno. Pravou ruku jsem pod ní podsunul a vytáhl její bezvládné tělo z auta. Zdála se ještě lehčí, než předtím nad čímž jsem v tu chvíli mohl jen zavrtět hlavou. Odstoupil jsem od auta a pravou nohou zabouchl dveře. Vydalo to větší ránu, než bylo zamýšleno, ale místo toho aby se mladá dlačice probudila se, její ruce pevněji ovinuly kolem mého krku.
„Tak nakonec tak zdivočelá není,“ šeptl jsem si sám pro sebe a vydal se ke vchodovým dveřím domku, před kterým až k silnici rostly silné stromy. Dům samotný nebyl ničím zvláštním, tedy až na polorozpadlou střechu a kupy dřevěných desek v garáži. Stěny byly z pálených cihel a na nich byla natřená rychleschnoucí barva. Vzadu za domem byla veliká zahrada. Každým krokem se dívka tiskla blíže k mému hrudníku. Levou rukou jsem jí držel nohy a pravou podpíral záda, zatímco se mi její ucho tisklo na hrudník. Poslouchala moje srdce, jako by to bylo něco neznámého. Něco naprosto zapomenutého.
Otevřel jsem dveře a nechal se přivítat rozehřátou chodbou, do které vedly několikery dveře. Po levé straně byly dveře do koupelny a na záchod. Hned za záchodovými dveřmi pak byly dveře do mojí ložnice a za nimi, vlastně na konci chodby byly dveře do obývacího pokoje s kuchyní. Na pravé straně pak už zbývaly dveře do rozbořené části domu, kterou jsem se nějakou dobu snažil opravit. Všechny dveře byly pootevřené a tak můj přesun s dívkou do ložnice byl snazší než vstup do domu.
Malá místnost s několika skříněmi, stoly poskládanými na sobě a čtyřmi židlemi u jedné ze zdí nás přivítaly trochu chladnějším vzduchem. Okamžitě jsem dívku položil na prázdnou postel. Nechtěla mě pustit a chvíli mi visela na krku, než její unavené svaly povolily a já se vyvlíkl. Její hlavu se mi podařilo položit na polštář. Ruce složila na hrudník a ležíc na pravém boku se pokoušela zahřát. Z jedné ze židlí jsem sundal deku a přehodil ji přes její třesoucí se tělo. Okamžitě jí objala a schoulila se do malého klubíčka. Chvíli jsem tam jen tak stál a pozoroval ji až do chvíle, kdy to i mě přišlo zvláštní. Vrátil jsem se do chodby a zavřel za sebou dveře do útulné ložnice.
„Niku?“ ozval se Hanin hlas, pořád trochu rozespale po dlouhé noci většinou prospané v teplé posteli.
„Co potřebuješ? Chceš mi ji sem dovézt?“ pokračovala vyzvídavě. Na jejím hlase bylo slyšet, že by se jí, stejně jako všech ostatních problémů, prostě zbavila. Nikdy jsem jí to neměl za zlé. Taková prostě byla, ale mně se to upřímně příčilo.
„Potřebuju vědět, že nedělám chybu,“ hlesl jsem a napil se z fialového hrnku až po okraj zalitého čajem. Byl akorát tak hořký, abych se s ním pomalu začal dusit. Trošku jsem si odkašlal a dál vyčkával na odpověď. Dávala si na čas, jako by rozmýšlela, jestli vůbec odpovědět a pak hlasitě vydechla.
„Niku,“ hlesla.
„Ty víš, jak se na to dívám já.“
„Já jen, že když jsem přišel do města já, tak jsi takový názor neměla,“ upil jsem další hořkou dávku čaje.
„To byly jiné okolnosti, nezabil jsi tolik lidí, nešla ti po krku půlka aliance a hlavně sis pro pomoc přišel,“ vysvětlila.
„Hele Niku, jestli se na to necítíš, tak já to klidně zařídím. Za hodinu někdo může být u tebe a tu holku od tebe převzít,“ oznámila. Zaváhal jsem a samotnému se mi ze mě udělalo špatně.
„Ty víš, že když se něco pokazí, tak tam k tobě budu muset někoho poslat.“ Nic jsem jí na to neřekl, už od začátku mi to bylo naprosto jasné.
„Jestli napadne tebe nebo kohokoliv jiného, tak ji budeme muset odklidit.“ V tu chvíli se na její straně ozval povědomý mužský hlas. Chvíli si mezi sebou něco vykládali a pak se Hana vrátila k našemu rozhovoru.
„Chápu,“ odpověděl jsem.
„Vím, že tohle jsi zrovna slyšet nechtěl, ale i přes to jak moc tě mám ráda, tak musím plnit svoje povinnosti. Takže, je ještě něco, co pro tebe můžu udělat?“ zeptala se milým a přívětivým hlasem.
„Hodilo by se mi tu nějaké maso,“ vydechl jsem. Tvrdá židle, na které jsem seděl u pultu mezi obývákem, a kuchyní mě začala tlačit. Postavil jsem se a párkrát se otočil na místě. Slunce začínalo vycházet zpoza stromů a zaplavovalo prosklenou místnost i široké údolí zlatavými paprsky. Měl jsem tam oslnivý výhled do hor, které se za městem rýsovaly. Kdybych chtěl, tak se přes hustý les, hory a divokou řeku dostanu do Pobočky, kde pracovala a žila Hana.
„Jaké maso?“ Bylo slyšet, jak vytahuje papír a tužku, aby si zapsala moji objednávku.
„Tak čtyřicet kilo,“ vypadlo ze mě při pohledu na dveře do chodby. V čerstvém slunečním světle byly nádherně kaštanově hnědé a jejich barva měla uklidňovat už jen při pohledu.
„Kuřecí, vepřové, hovězí nebo veterina?“ Škrábala tužkou, zatímco se mi v hlavě přemítaly všechny možné reakce divoké dívky, na novou stravu.
„Cokoliv čerstvého,“ odpověděl jsem jasně.
„A ještě něco, Niky?“ Už od slyšení na ní bylo znát, že by se na mě nejraději usmála.
„Do půl hodiny to tam budeš mít.“
„Děkuji.“ Přešel jsem k sedačce, na které jsem předtím vyspával a posadil se k výhledu.
„A ještě něco,“ zazněl její hlas už skoro ztlumeně.
„Co?“
„Jsem ráda, že ses jí ujal, vlče.“ Jakmile domluvila, telefon utichl a vzápětí začal pípat. Zavěsila mi to, jako by se nechumelilo.
Ležel jsem na gauči a levou rukou si zakrýval oči. Snažil jsem se nastřádat trochu energie, než se objeví někdo s tím masem a než se neznámá probudí. Mohlo být už něco kolem sedmé. Byl jsem čím dál nervóznější a do nosu se mi vléval známý pach krve i přes to, že jsem byl u sebe doma, kde nic nemělo až tak výrazný pach. Už mi to nedalo a musel jsem se jít podívat, z čeho onen pach vychází.
Pachová stopa mě zavedla do chodby, kde se rozprostírala, jako by jí někdo rozmazal po stěnách. Zvedal se mi žaludek, žaludeční šťávy se mi vracely do pusy a to jsem zdroj nenašel, byl jen neuvěřitelně blízko. Měl jsem pocit, že na zdroji právě stojím, ale i přes pozorné prohledání chodby nebyl nikde k nalezení. Napadlo mě, že by to mohlo vycházet z dívky, po tolika obětích bych se ani nedivil, ale hned při otevření dveří mi bylo jasné, že z ložnice vychází jen chladný zápach mísící se s pachy dívky, ale nic tak silného, aby se to dostalo až do chodby, natož do obýváku. Opět jsem zavřel dveře a šel přímo k venkovním.
Nasál jsem krví provoněný vzduch a spolu s výdechem zavřel oči. Ostrá pálivá bolest táhnoucí se až k páteři. Křiklavě zelené oči se zapálily a jejich barva vyhořela do nažloutlé oranžové. Byl jsem připravený na cokoliv, co mě venku mohlo čekat. Nebo to alespoň byla moje představa.
„Co to sakra?“ nechal jsem dveře, aby se úplně otevřely a svůj pohled mezitím upřel na stromy přímo před mými dveřmi. Ještě den předtím zelené koruny stromů pouštěly k zemi šedobílé kousky spálených listů a kousků kůry. Vzhlédl jsem a spatřil jak všechny mé stromy, které jsem vysadil a staral víc než tři roky, hoří modrozeleným plamenem. Dřevo, které se tak pálilo, zanechávalo ve vzduchu onu krvavou pachuť.
„Tak tohle je novinka,“ vydechl jsem. Modrý plamen zesílil, dlaň jsem natáhl tak, abych si zakryl oči, když se začínaly plameny měnit na ostré bílé bodce napadající moje vidění. Bylo to jako malé výbuchy ničící všechno, co zbylo z mé zahrady zanechávající pouze ohořelé, mrtvé kmeny. Vřelo to ve mně, ale víc než vztek jsem byl zmatený, protože ani za zlatou krávu jsem nemohl vědět co se to sakra děje.
Pak všechno blikání ustalo, z mé zahrady zbyl hřbitov stromů a na silnici stála bílá dodávka. Vrtěl jsem hlavou a konečně vyšel ze vchodu. Obešel jsem pár stromů a poctivě každý z nich očuchal. Nic, jen pach síry a krve.
„Hej Niku?!“ ozval se mužský hlas od dodávky.
„Jo, Bobby?“ odpověděl jsem kupodivu klidným hlasem.
„CO TO KURVA BYLO?!“ vykřikl a můj pohled se upřel přímo na něj. Byl to mladík, ve svých devatenácti už šedivějící v hnědých krátkých vlasech. Na sobě měl triko s logem firmy spadající pod Alianci.
„To byl oheň,“ řekl jsem stále klidným hlasem. To ho na chvíli umlčelo, ale na jeho nepříliš bystré tváři se objevil tázavý výraz.
„Co to mělo být?“ dostal ze sebe už klidnějším hlasem, ale stále na něm bylo znát, že ho oheň ničící moji zahradu znepokojil.
„Asi nějaké kouzlo,“ prohrábl jsem si blonďaté vlasy a opět se rozhlédl po okolí.
„Nějak mi nesedí ta síra,“ zavrtěl hlavou Bobby.
„Boha jeho, moje stromy!“ zasmál jsem se z plných plic. Rukama jsem si zajížděl do vlasů a snažil se na něco přijít, ale magie vždycky byla mimo můj okruh zájmů. Hlavně tedy proto, že se mi vždycky vymstila.
„Kdo by ti tohle chtěl udělat? Tos někoho tak moc naštval?“ naléhal Bobby.
„Já ti říkal, aby ses nezaplétal s tou čarodějnicí z Berony!“ V tu chvíli se opřel o kapotu auta.
„Tak po sté. Mezi mnou a tou barmankou nic nebylo, jenom jsem se snažil odchytit zběhlého dlaka. To je moje práce, a že zrovna ta barmanka po mě jela, když jsem předstíral, že jsem namol, nebyl můj problém!“ vykřikl jsem. Umlčelo ho to až tak moc že se schoval za auto a nenápadně si zapálil.
„Promiň, Bobby.“
„V pohodě, ale to že předstíráš, že jsi namol, není omluva pro to, žes jí strhl tílko,“ odrazil se od auta a já se vydal ke kufru jeho dodávky. Na podrážky se mi lepil popel a z nosu se postupně vypařoval jak pach síry, tak krve. Ten oheň opravdu byla špinavá magie.
„Co pro mě máš?“
„Vepřové. Ještě se to cukalo, když jsem to nakládal,“ usmíval se a sebevědomě otevřel kufr. Do obličeje mi dala facku ledová zima a nepříliš pěkný pohled na bílou plachtu, na které bylo hozené sele poražené ještě pár hodin zpátky.
„Pomůžeš mi s tím, ke dveřím?“
