A proč taky ne... Všechno vlastně tak nějak funguje.
Jel jsem k babičce do Pardubic a cestou napsal konečně noty na moje Kouzla: Jan Kotyk - Kouzla (Instrumentální verze) - YouTube
Tak, aby to mohl nějak hrát Jeff (Džef) (Naga Oryx Paprika) alias Matyáš Kinkal ze Strg. (Nevím, jestli ho nemaskuju měkkým i, nikdy jsem nevěděl, jestli se to píše s tvrdym, nebo měkkým, každopádně ten typ, kterýho poznáš.)
Hele: Jako kyklus to fungujs a jako cyklus to funguje, tak co chceš ještě řešit? Hratelnost? Já to po svým tak nějak uhrabu, když na to přijde, Nagovi fandím, aby to dal, ale hudba není vždy podle představ.
Tím myslím tu věc, že jí neformuje představa, ale něco jiného. Co to je, nevím. Asi fakt ta 'živá' hudba, ten maník, co je na druhý straně a nic Vám o sobě neřekne.
Ano lidi: myslím tím Ježíška...
Ten se potměšile usmívá za každou cifrou, která je v Písmu a v tradici použitá. Zkuste si vygooglit numerologický výklad Křížové cesty, já jeden jednou dostal v Medžugorje a doufal jsem, že to napřesrok vopraudu ukončí o Velikonocích.
Hele: Mé dvě budoucí skladby jsou v dobrých rukách, věřím jim, jako všem tvarům, které jsem spíš našel, než vymyslel, u těch číselných řad, z kterých jsou, skoro bez debat.
A zní to... Já si říkám: "Ty vole a co chceš??!, kdyť Arvo Pärt se to dovodnaučoval do stavu kdy pomalu jenom zcela geniálně přičítá jedničku, na velký jméno nemusíš otřást všemi složkami, Mozart měl jen synkopování a neotřelé průtahy, Beethoven kila v plné sazbě a bobtnající formu, Chopin rychlé prstíky atd. atd. atd."
Nakonec si svoje místo najdu, ať v těch teskných, které píše ruka, nebo v těch hravých, které píše číslo.
Honza Rösner měl obě mé chystané partitury v ruce a vyhmát mi v nich dokonce, spíš omylem ale přece, chybu.
A já jsem rád, někdy stačí druhé oči, i když jde jen o přepis číselných řad a malé hudební invence, která k nim patří.
Měl jsem dost štěstí, že jsem viděl tolik not, že když vidím číselnou řadu, tak si jí nějak zabrumlám. Někdy se to hodí, třeba si dobře pamatuju svoje číslo účtu: Jan Kotyk - Moje číslo účtu (3. 7. 2025)
Kdo by mě chtěl důvěrněji poznat, sdílím skladbu, zkusil jsem to nějak intuitivně 'zReichovat' (?) 'zrajchovat' (?), nevím jak to napsat.
Pošlete mi korunu, jednou pošlu dvě, jen mě neukorunujte, kralovat nesmím, šel bych proti sobě. Jsem stále přesvědčený, že anarchie je to nejlepší (ne)zřízení, které může být, ale v době války to raději říkat nebudu, protože se válčí efektivněji, když je někde vybudovaná armáda. (ztrátově).
Válka je prostě postavená na kalkulování ztrát a ty by sice v anarchii nikdo neuvažoval, ale dnes jsou na ně vybudované struktury.
Mrzí mě to, jako anarchie bychom se Rusku neubránili. I kdyby byla společnost ozbrojená... Toho se alespoň bojím.
Myslíte, že stačí to, o čem jsem snil? Že subjektivní hodnoty budou pro všechny větší na tom, co považujou za vlastní?
Kéž by mi nikdo nezáviděl, jak dovedu komponovat, nikdo jiný by se pod to nepodepsal prostě proto, že o tom tak jako já, nedokáže mluvit a byl by jako autor podezřelý.
Nebudu lhát, už mě tolik neláká zjišťovat, jak to dělají druzí, když mám načteného Toma Johnsona, soběpodobněji už to psát nemůžu, když jsem dokonce takový, jako jsou mé skladby.
Zapaluje mi to dost, jen si to odmítám kreslit, protože já prostě kreslící nejsem, připomíná mi to podezírání společnosti, že opravdu dělej děti...
Co všechno se musí stát aby to šlo, je druhá vlna podezíravosti: "Snažejí se být dost sympatičtí? Dost úspěšní? Dost bohatí? Dost mladí? Akorát staří? A to jenom proto, aby to šlo, nebo jsou opravdu v dětech živy?"
Já mít děti možná nebudu, mám velkou rodinu, ale věřil jsem na Sářiný 'kambek' nějakých blbých šest let, chtěl jsem Čoudelku a řešil bizarní milostný trojúhelník v kterém mě nikdo ani nemůže chtít.
Nebudu lhát, koukám kolem sebe, ale když si vzpomenu, jaké hroty jsem doma dělal jako dítě, tak si na podobné typy možná netroufnu. Nevím...
Nevím, co mladému klukovi poradit, aby měl dost dobrých kamarádů. "Buď sám sebou?" Ale potom mu nemám říct co na to: "Kdo teda jsem?" - "Jsi náš."? "A co to teda je?"
Asi bych argumentoval skladbami, aby pochopil, že vše, co je z jednoho těsta do sebe tak nějak jde. Ale co když nebude rozumět hudbě a co když to bude odmítat proto, že to dělám já?
A s holkou bych si už vůbec neporadil.
Jen závidím... Všem, kdo to štěstí mají. Kdybych se kvůli tomu incidentu rozkroku alespoň nebál. A toužím? Ano, to je z mých skladeb slyšet, ale já toužím po logickém kroku vpřed a tenhle rok je poslední v kterém jsem si to představoval.
A nejsme spolu...
Moc prosím, přijď si jen povídat, ukážu Ti tolik dobrého, co jsem potkal jen na klaviatuře, alespoň slyš, prosím slyš!
A jsem statečný?
Jakž takž jsem se odvážil nakonec i trochu improvizovat, hraje mi tu tahle:
Napsal jsem ji, když jsem se v blázinci bál, že jsem slon, který mi vlezl v dětství do prdele. Mám vzpomínky tak fragmentované, že se na místo, kde něco chybí, prostě může haluinovat a už to nechci.
Budu si psát raději sem každý den něco z toho, co se mi děje, abych už tak nebezpečnou vzpomínku nevytvořil.
Mrzí mě to, slon už pro mě znamená selhání mysli.
Dnešní poust je tedy nakonec smutný, neovládnu to, takhle prostě přemýšlím.
