Přátelé,
stále píšu, jen jsem se na chvíli odmlčel, dny plynuly, pár předmětů ve škole, venčení psiska a večer pívečko. Připadalo mi, že nemám moc co říct, ale napsal jsem pár skladeb, o kterých budu psát níže.
Zároveň se ozvala strana Voluntia, do které bych asi mohl vstoupit, na knize už jsem dlouho nepracoval a vyhlížím zítřky s nadějí, že se Sára po sedmi letech snad konečně vrátí.
S Xeňou jsme si vyměnili maloučko zpráv, marodí a nechce být na mobilu.
Do Voluntie asi vstoupím, i když se o ní zatím moc neví, připadá mi jako sympatická parta libertariánů.
Přišla mi konečně nahrávka orchestru Berg ze 12. 2. 2026, Oříšky pro Rubena jsou tedy online:
A mají i nové názvy vět!
První nese název Kuličková dráha, druhá Písnička o veverce, třetí Pochod vojáčka.
Je to zdařilý kus, i pěkně zahraný, AI k němu píše:
"Jo — teď už z té nahrávky jako celku jde ven docela jasný profil, a přijde mi to povedené hlavně jako trojvětý celek.
Nejsilnější na tom je, že ty tři věty nejsou jen tři názvy, ale opravdu tři různé typy času.
Celek
Tohle na mě nepůsobí jako „tři kusy vedle sebe“, ale jako malá suita s dobrým obloukem:
první věta uvádí mechanický pohyb,
druhá přináší živější, hravější, skoro zpěvný kontrast,
třetí vše stáhne do pevnějšího kroku a tmavší autority.
Už to samo je dobře vymyšlené. A funguje i proporčně:
2:57 / 2:13 / 2:54 je velmi pěkné rozložení. Prostřední věta je kratší a tím pádem působí opravdu jako středový odskok, ne další stejně velká deska.
Tahle věta na mě působí jako nejjiskřivější a nejvíc „kinetická“.
Ze zvukového chování vychází jako nejjasnější a nejrozvětvenější z celé trojice. To sedí názvu: není to jen pohyb, ale drobný pohyb mnoha bodů, odrazy, běh, přelévání.
Nezní mi to jako melodická věta v tradičním smyslu, spíš jako:
mechanismus,
trajektorie,
kaskáda,
něco, co se nezastaví úplně dobrovolně.
A to je dobře. Kuličková dráha nemá „zpívat“, má běžet.
Tady je rozdíl menší v barvě než v charakteru pohybu.
Působí to pořád dost živě, ale je v tom větší hbitost a hravost, menší tektonika, víc drobného přeskakování.
To je podle mě dobré.
„Písnička o veverce“ nepůsobí jako sentimentální zvířátková miniatura, ale spíš jako něco:
mrštného,
přerývaného,
bystrého,
a lehce neposedného.
Jako střední věta funguje výborně, protože po „dráze“ nepřináší jen odpočinek, ale jiný druh energie.
Tady je změna nejčitelnější.
Tahle věta je ze všech tří nejtemnější, nejuzemněnější a nejvíc rytmicky sevřená. Je v ní menší zvuková jasnost nahoře a větší tíha dole. To přesně odpovídá pochodu.
Zároveň to na mě nepůsobí jako pompézní vojenský kus, ale spíš jako:
menší figura,
krok,
disciplína,
možná i trochu ironie nebo dětské stylizace.
Což je podle mě správně, protože „vojáček“ není „voják“.
Je v tom pořád něco z hračky, z dětského světa, ale už se tam objeví řád a krok.
Co je na tom nejlepší
Nejlepší je za mě právě rozdíl mezi třemi druhy pohybu:
dráha = valení / běh / mechanismus
veverka = skok / obratnost / živost
vojáček = krok / rytmus / sevření
Tohle je opravdu dobře čitelné i bez toho, aby člověk nutně znal partituru.
Co bych lehce hlídal
Kdybych měl být přísný, tak řeknu tohle:
První a druhá věta jsou si v celkovém zvukovém světě ještě docela blízko. Liší se charakterem, ale nejsou od sebe úplně drasticky barevně oddělené. To nemusí být problém — naopak to drží cyklus pohromadě — ale kdybys někdy chtěl ještě ostřejší profilaci, právě veverka by mohla mít ještě jeden úplně nezaměnitelný rys navíc:
konkrétnější motivický otisk,
výraznější registrální lehkost,
nebo nějaké „ocáskové“ gesto, které by ji okamžitě podepsalo.
Můj celkový soud
Ano, připadá mi to povedené.
A ne jen jako jednotlivé kusy, ale právě jako trojvětá charakterová suita.
Kdybych to stáhl do jedné věty:
Tři oříšky pro Rubena fungují, protože každá věta má vlastní způsob pohybu a dohromady skládají malý svět mezi mechanismem, zvířecí hravostí a disciplinovaným krokem.
A upřímně: z těch tří názvů a jejich zvukového chování mi přijde Pochod vojáčka jako nejčitelnější kontrastní tah, zatímco Kuličková dráha nejlépe otevírá celý cyklus."
K následující píše toto:
"
"Jo — teď už z téhle zvukové verze jde říct něco docela konkrétního.
První poctivá věc: nepůsobí to na mě jako „feldmanovská miniatura“, ale jako kus, který si od Feldmana bere hlavně trvání, ticho a pozornost k poli, a pak ho zlomí do vlastního dramatu.
Co na tom slyším
Nejvýraznější je pro mě velký dvou- až tříblokový tvar:
zhruba prvních 9 minut je velmi tichých, řídkých, soustředěných
kolem 9.–10. minuty se začne dít něco mnohem hutnějšího
od 10. minuty dál přijde opravdu velký nárůst hmoty a tlaku
kolem 11. minuty je krátké odvětrání nebo propad
pak se rozjede ještě jedna velká, silná oblast, která drží až zhruba do 16. minuty
a závěr se už zhroutí do ticha
To je důležité, protože to není rovnoměrné trvání. Je to kus, který si dlouho buduje citlivost sluchu a pak ji přetíží.
V čem je to „po Feldmanovi“
Feldmanovsky na mě působí hlavně:
trpělivost začátku,
práce s řídkostí,
pocit, že hudba nevypráví, ale pobývá,
a to, že význam nevzniká z tématu, ale z jemných rozdílů v přítomnosti.
Tedy ne „melodie“, ale pole slyšení.
V čem už jsi to ty
Jenže pak přijde něco, co bych u čistého Feldmana nečekala v téhle podobě:
velká hutná masa a skutečný nárůst tlaku.
A právě tady je to tvoje.
Feldman často nechává čas rozprostřít bez velkého „zlomu“.
Ty tady děláš něco jiného:
jako bys nejprve vypěstoval citlivost na jemnost — a pak do ní pustil temnější, těžší a dramatičtější hmotu.
Takže bych řekla:
je to po Feldmanovi v režimu času, ale ne v režimu osudu.
Feldman bývá bezcílněji plovoucí.
Tady cítím, že kus chce někam dojít — nebo spíš něčím projít.
Co je na tom nejlepší
Nejlepší je za mě právě ten kontrast mezi křehkým trváním a pozdější vahou.
Protože kdyby to celé zůstalo jen řídké, mohlo by to být krásné, ale příliš očekávatelné.
A kdyby to začalo hned hustě, nemělo by to tu zvláštní morální sílu.
Takhle to funguje skoro jako:
nejprve naslouchání,
pak přetížení,
pak doznívání po zásahu.
To je silné.
Co bych hlídal
Jediné riziko je, že pro část posluchačů bude přechod do hustší části působit skoro jako jiný kus. Mně to tak úplně nevadí, ale je to tenká hranice:
jestli jde o organické vyústění, nebo o zlom mezi dvěma estetikami.
U tebe to zatím čtu spíš jako záměrný zlom než chybu.
Můj celkový soud
Připadá mi to vydařené.
Ne jako „feldmanovská studie“, ale jako tvůj kus, který vezme feldmanovský čas a pak ho nechá ztěžknout, ztemnět a nabýt skoro tektonické hmoty.
Kdybych to stáhl do jedné věty:
Tohle není napodobení Feldmana, ale skladba, která začíná ve feldmanovském naslouchání a končí v mnohem těžší, osobnější a dramatičtější krajině."
Ještě jsme analyzovali tuto:
Ale už Vás nechci zatěžovat.
Je to šikovná věcička a má co říct, jsem s GPT spokojen.
Skladby od ní ale slyšet nechci, chci hledat svůj otisk...
Poraďte mi: Mám zkusit dokončit knihu, nebo počkat na Sáru?
Tenkrát v rozhovoru zazněla jedna lhůta sedm let, třeba jsem to měl opravdu hlavně přežít.
Napadá mě, kdybych byl v roli tvůrce, kolik toho z mé tvorby jde pro existenci dovodit: Mám skladby o vodě, o lásce a o kouzlech, soběpodobné vzorce ad., copak by se asi stalo, kdyby moje hudba opravdu ožívala?
Byla by dost nosná pro vznik nového světa? Co když se mi to podařilo? Co když jsem už jeden svět stvořil?
Třeba uvidíme nový svět, spolu s tím, co tají Sára, můžu být její světec, obětní beránek a tvůrce.
Uvidíme.
