Tak tahle sonáta vznikla před sedmi lety, prvotina, uf, teda: Nejstarší skladba ke které se hlásím, komponoval jsem tehdy už dva a půl roku.
Před publikem jsem jí hrál jednou ještě na ZUŠ, po pěti letech jsem ji nahrál a zveřejnil. Na ZUŠ mě vedl Jan Stojánek a konzultace jsem měl s Ondřej Štochl, zadání Honzy znělo udělat sonátu, jedinkrát jsem dělal skladbu na zadání a musel jsem se z toho trochu vykroutit, aby mě to bavilo, nechtěl jsem už tehdy dělat něco jako epigonské přepisování tonálního plánu s vlastním materiálem, chtěl jsem sonátu přistoupit ze své vlastní strany, poslouchal jsem kvůli zadání všelijaké mozartovské a beethovenovské řešení a popravdě jsem sonátě zprvu vůbec nerozumněl. Honza mě seznámil s tonálním plánem sonáty a s tematicko-motivickou prací v rámci formy. V té době jsem se zároveň začínal zabývat cikánskou stupnicí, durovou i molovou a hledal v ní symetrie a tonální funkce, které by mi nahradili klasicko-romantický tonální jazyk. Ve svém raném kompozičním období jsem zároveň neměl rád terciově stavěné souzvuky a hledal jsem skrze modalitu funkční tenze, které bych mohl používat namísto dominant, subdominant a tónik a které bych mohl kombinovat v kvintových a sekundových souzvucích, ale zachoval tah, cikánská stupnice byla pro toto ideální, obsahuje tritony, hiaty a půltóny, což zabezpečovalo jednoznačný tah a pnutí, ale obsahuje i kvinty, do kterých tenze mohla směřovat. Dalším momentem, který jsem si uvědomil, bylo, že tonální plán v cikánské mol, znamená zmodulovat do stejné stupnice s jiným centrem, dominantní a paralelní tónina v cikánské modalitě se slívají, jde o tutéž stupnici. Jak jsem si posléze odvodil, sonáta pro mě neměla být o hlavním a vedlejším tématu, ale o novém tonálním plánu, který vyplním materiálem, který bude formu respektovat, témata mi byla fuk. Vytvořil jsem po dlouhém uvažování sekvenci akordů, byla až banální a stylizace byla rovněž naprosto jednoduchá, sekvence se ozývá dvakrát v úvodu skladby, jednou ve variaci. Jde o jednoduché harmonické kolečko, která má vícero lokálních "tónik" a vychází z cikánských tetrachordů a kvint. Zásadní pro mě bylo, že když se přestylizovala sekvence do bitonálního tvaru v negativu, vycházel každý druhý souzvuk konsonantně, rozhodl jsem se tuto stylizaci využít a udělat z ní třetí díl sonáty, místo reprízy s návraty témat tedy dochází k exponování nového materiálu, ale s vazbou na začátek a namísto tonálního sjednocení dochází k "bitonálnímu smíření" ale s (!) jedním centrem, tónem D, smiřují se zde tedy cikánská dur a mol ve vertikále. Provedení znamelo velký problém, měl jsem za úkol dostat se k analogii dominantní preparace v prostředí v kterém není dominanta, uf, no: Z uvažování o vpádu do "nereprízy" jsem se poučil tak, že jsem rozložil akord, od kterého měla začínat sekvence a transponoval ho společně s kvart-tritonovou melodií, která je tématem provedení. povedlo se mi vykreslit vrchol i s původní sekvencí, která jako by nechala "vzniknout" původnímu akordu a mohl jsem plynule navázat na závěr skladby. Uf, kompoziční práce prostě není peříčko, skladba je ale nádherná: Začíná trochu strašidelně, ale je to takové to dětstké strašení bubáky pod postelí, nic vyloženě děsivého, přesto se drží tenze, odstředění se do sebe, tak jak to má v sonátě být, vyšlo i v nové harmonii, druhá plocha je kombinatorickým počinem, který jsem musel najít velkou, ale krásnou náhodou, jak do sebe zapadne úhlavní akord, téma a sekvence a jak to hudebně funguje je vlastně malý zázrak, drama, které plocha zhmotňuje, je jedno z největších, co se mi povedlo napsat a rozvody v repríze jsou bolavou i sladkou katarzí, smířením. Dva poslední akordy reprezentují zahojenou jizvu, která už nebolí, jsou sice příčné, ale už vyřešené, staré, z minula. Nerozepisuji se zde, abych se primárně předváděl, chci nastínit, kolik toho je zašifrovaného pod čistým prožitkem z hudby, která vychází jako upřímné vyjádření sonátového příběhu o tonální rozpolcenosti, vyvrcholení v nerovnováze, ale probuzením naděje v bolesti a smíření skrz uvolnění tenze. Ondřej Štochl i Jan Stojánek mi tehdy pomohli skladbu zkomponovat, začistit, Honza dal podnět vůbec ke stvoření nějaké sonáty a Ondřej Štochl mi dal radu, jak začistit expozici a udělat závěr skladby a ona prokoukla a začala fungovat. Na podnět Honzy jsem sice zkomponoval jenom svojí první, když jsem se ale takto tvůrčím způsobem vypořádal s formou jedenkrát, oblíbil jsem si sonátu jako princip a vznikly čtyři další, sonáta je moje velké a osobní téma, dotýká se podstaty pojmu smíření a vyrovnání se. Zkuste si jí jen tak poslechnout, je to skoro jako poslouchat klasickou sonátu, jen trochu.... Aktuálněji? ... Možná, já jí mám každopádně zpětně strašně rád a vůbec ve mně nestárne, možná je to tím, že jsem za celý ten rok nezkomponoval nic jiného, možná tím, kolik mě poučili učitelé a klasici, možná se fakt klasická forma dotýká universálního principu, nevím to jistě, ale kdybyste se chtěli se mnou odpovědi přiblížit, budu jí v Plzni hrát konečně před lidma, jako i tři ze čtyř dalších. Přijeďte do Plzně a přijďte se podívat, 18.11. v 19:30 v Domě Hudby, bude hrát i Vašek Špíral a bude to bomba. A odpusťte zbytečně intelektuální promo 🙂
