Malému kotěti, co tu bylo nedávno, začínám říkat Malá/Malan, dokud se neví, jestli je to kocourek, nebo kočka. Dneska jsem přistihl Něňu přitom, jak se Malé/ana bojí a vyznačuje si prostor nevrlým bručením, rozhodl jsem se nějak intuitivně doprovodit v reálném čase a tak je tu tahle improvizace: Jan Kotyk - Impro s kočkou (27. 10. 2025)
Odpoledne procházka s Áňou z Nového Strašecí na Rudu a zpátky. Pěkné je, že mám zvěř a o koho se starat. Malá/n zapadl, holčičky od bráchy ho/jí milují (Róza a Jéňa).
Vrátil jsem se k vyostřené bolavosti absurdních Just intonation prostředích v téhle skladbě:
Pěkná věcička, bolestivá svou technickou přesností, poslední tón je 'jakoby' falešně, protože se proti céčku, ke kterému se všechno vztahuje, ozve první, rovnoměrně temperovaný, interval malé tercie (čtvrtá odmocnina ze dvou).
Zvídavý čtenář si může najít Johnsonovo Organ and Silence, původní řada od Johnsona je přísně dodekafonická a redukuje se o jeden tón při každém opakování, krásná větička:
Moje řešení je nahodilejší, rytmicky zajímavější a tonálně bolestivější.
Doufám, že se máte dobře!
H.
