Otázka, jestli se Hábovi splní sen a bude mikrotonalita jak lidově, tak artificiálně a tak i masově přijímaná a hraná, se musí obrátit k samotnému Hábovi zády. Byl to veskrze mizerný skladatel a nový zvuk, který do hudby vnášel, kazil zcela špatnými opusy. Stephen Weigel ukazuje, jak popíkový zvuk v mikrotonálních prostředích umí hřát i trochu nakřivo, ale čistě:
Easley Blackwood ukazuje čistotu všech dvanácti EDO od třinácti do dvaceti čtyř (dělení oktávy na stejné kusy), https://youtube.com/playlist?list=PLlupPv0l35fz9uFhI5jp9_ZLPvGAvWYms&si=ldBQ-lteDYISMigp
Maximum Clarity od Bena Johnstona představuje průzračnou světlost přirozených intervalů.
Kdo chce poznat prostor mimo dvanáctitónovou temperaturu, ten by neměl poslouchat Hábu, i jeho souputníci ve stejné době: Julián Carrillo
potažmo
Ivan Wyschnegradsky
a experimenty od Ivese jsou o veliký kus dál.