Říkám si: I když je to poctivá sonátovka, možná prostě nefunguje, protože to není allegro.
Výborně mi to hrála Markéta Pavlíková, když nad skladbou ale přemýšlím, mohla by jít uhrát na o něco teatrálnější gesta.
Prostě: Klasici věděli... Ono to vedlejší téma se musí hádat tak, že hlavní je čerstvě v paměti.
Známe ale i starosonátovou formu, která sjednocuje dílo až třeba analogickým závěrečným tématem, kde si člověk uvědomí přehození tónin až v závěru repetice.
Moje Sonáta pro varhany, věnovaná Antonínu Hamsíkovi, je krásná, řekl bych i epická a jak to říct... S hlavou a patou.
Jen čas je únavný, čekat několik minut na změnu harmonie prostě nevydrží každý.
Modifikace tinntinnabuli (Arvo Pärt) s velkými septimami funguje, ale dělám příliš předvídatelné kroky, nad celou skladbou tedy visí otazníky:
Je technika Arvo Pärta správně pochopená a posléze...
Je funkčně rozšířená?
Je epizodický přístup ještě k tomu v pomalých tempech funkční ve vztahu k sonátové formě?
Kolik toho zachrání kostelní prostor a reálná katedrální akustika? (Je možné, že v chrámu posloucháme jiné proporce, než z nahrávky... (?))