Na svatého Václava jsem se s dětmi vydal do Moravského krasu na únikovku. Adrenalin jsme zažili už po cestě, na mokré vozovce jsem dostal smyk, naštěstí jsem se při něm s nikým nestřetl. Takže dál jsem jel co nejobezřetněji.
U vstupu do punkevních jeskyní jsme se přihlásili u mladé sympatické průvodkyně, která nás vybavila pomůckami. Všichni jsme obdrželi helmy se svítilnami, děti navíc nafasovaly kombinézy. A mohli jsme ještě s jednou rodinou k jeskyni Bertalánka.
Jeskyně nese jméno po řediteli Divadla Na hradbách Bertalánovi, který při procházce zvědavé do díry ve skále nakukoval. Uklouzl a spadl do čtyřmetrové hloubky. Přitom si polámal obě nohy. Čtyři dny zoufale volal o pomoc a měl nakonec štěstí, že ho uslyšeli okolo projíždějící sedláci. Vysíleného a vyhladovělého ředitele vytáhli a zachránili a ona jeskyně po něm byla pojmenována.
Nyní vstup chrání mříž a dovnitř se dá dostat pouze s jeskyňáři.
Aby návštěvníci nedopadli podobně jako Bertalán, je u vstupu instalován žebřík a lze se přidržovat podél skály visících lan.
Jinak jeskyně není vybavena žádným osvětlením, schůdky či zábradlím. Místy je potřeba se protáhnout úzkou štěrbinou, lézt po čtyřech a nebo se i plazit.
Na trase jsou dvě síně, kde průvodkyně podává výklad a návštěvníci hledají možné pokračování cesty. V první síni jsme objevili jednoho spáče.
A v té druhé jsme žádné další pokračování nenašli, ale hra na jeskyňáře nekončila. Byli jsme vyzváni, abychom zhasli svítilny a poslepu se vydali zpět. Utvořili jsme vláček, dospělí členové rodin se rázem stali vůdci jeskyňářské tlupy. Všichni jsme zdárně dorazili k žebříku, nikoho jsme po cestě neztratili.
Netopýr za krápníkovým závěsem
Akce trvala tři čtvrtě hodiny, čas pod zemí uběhl neskutečně rychle.