V diskusi pod mým prvním postem mi poradili, abych psal delší texty. Tak sem tedy repostuji aktualisovaný text z blogu
Ačkoliv migrační krise začala již v roce 2015, stále ještě jsme zahrnováni proimigrační propagandou, která všechny migranty paušálně označuje za uprchlíky, přestože Václav Klaus již 11. 9. 2015 veřejnosti, tedy i novinářům, jasně sdělil, že ne každý migrant je uprchlík.
Kdo tedy je uprchlík (běženec, utečenec, angl. refugee)? Jasně jej definuje ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, doplněná newyorským protokolem z roku 1967, vyhlášená pod č. 208/1993 Sb. Uprchlík je ten, kdo prchá před nelegitimním pronásledováním, podle článku 1 písm. A bodu 2 alinea 1 úmluvy je to fysická osoba, která
se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.
Neexistuje tedy nic jako *válečný uprchlík a takové mladíky je nejlepší označovat klassickým pojmem desertér.
Z definice vyplývá, že je hmotněprávní. To znamená, že jakmile nastane právní skutečnost – nelegitimní pronásledování – je dotyčný uprchlíkem, bez ohledu zda požádá nebo nepožádá o asyl a kde, tj. kolik hranic při tom překročí. Statutu uprchlíka totiž nelze pozbýt jakoukoliv činností.
Něco úplně jiného je řízení o přiznání statutu uprchlíka, tj. asylové řízení. Výkladem článku 31 ženevské úmluvy se dovozuje, že stát nemá povinnost vést asylové řízení s člověkem, který přichází z bezpečné země, tj. smí ho do něj vyhostit. Ale zamítnutí žádosti takového člověka ho nepřipravuje o status uprchlíka, pokud jím skutečně je.
Udělení asylu je výrazem prastaré praxe poskytování ochrany nelegitimně pronásledovaným. Ženevská úmluva ji kodifikuje a není sebemenšího důvodu na ní cokoliv měnit, i když Alexander Tomský navrhuje opak. Je totiž výrazem ochrany lidské důstojnosti a pomoci druhým v nouzi, tedy západního civilisačního standardu.
Evropské unii však ženevská úmluva nestačila. Proto sluníčkářsky zavedla mezinárodní ochranu, jejíž součástí je vedle asylového práva rovněž doplňková a dočasná ochrana. Doplňková ochrana, zavedená nyní již zrušenou směrnicí 2004/83/ES, je vyložený nesmysl. Jako doplňkář se totiž podle článku 2 písm. e) kvalifikuje kdokoliv:
státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, která nesplňuje podmínky pro uznání za uprchlíka, ale u které existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátila do země svého původu, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti do země svého dosavadního pobytu, byla by vystavena reálné hrozbě, že utrpí vážnou újmu uvedenou v článku 15, a na kterou se nevztahují čl. 17 odst. 1 a 2, přičemž tato osoba nemůže nebo vzhledem ke shora uvedené hrozbě nechce přijmout ochranu dotyčné země
Vážná újma je v článku 15 písm. b) a c) definována jako
b) mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli v zemi původu nebo
c) vážné a individuální ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu.
Na doplňkovou ochranu se tedy kvalifikují miliardy lidí.
A konečně třetím druhem mezinárodní ochrany je dočasná ochrana, zavedená směrnicí 2001/55/ES, která je z definice hromadná. Z neznámého důvodu EU tento právní institut opomněla a místo toho členským státům vnucuje relokační mechanismus žadatelů o asyl či doplňkovou ochranu.
V českém právním řádu uprchlictví reguluje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, rovněž tak doplňkovou ochranu. Dočasnou ochranu upravuje zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců.
K tomu čísla. V roce 2015 v ČR dostalo asyl 71 uprchlíků a doplňkovou ochranu 385 lidí. Ilegálních migrantů bylo 8 563. Z toho jasně vyplývá, že mezi migranty je uprchlíků necelé procento, přesně 0,83 %. V EU dostalo v roce 2015 asyl 246 200 lidí, doplňkovou ochranu 60 700 (PDF). Je to zvláštní, protože kritéria pro doplňkovou ochranu jsou mnohem mírnější.
A závěr poznámka k topení uprchlíků. Jak již 22. dubna 2015, tedy opět před rokem, vysvětlil prof. Hans Rosling, vinu má opět EU svou směrnicí 2001/51/ES. Jedná se o článek 2 a 3:
Článek 2
Členské státy přijmou nezbytné předpisy, aby zajistily, že se povinnost dopravců vrátit státní příslušníky třetích zemí v souladu s čl. 26 odst. 1 písm. a) Schengenské úmluvy, uplatní rovněž, je-li vstup odmítnut státnímu příslušníkovi třetí země při průjezdu, pokud
a) dopravce, který jej měl dopravit do země určení, jej odmítne dále přepravovat nebo
b) orgány státu určení mu odepřely vstup a poslaly jej zpět do členského státu, kterým projížděl.
Článek 3
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby uložily dopravcům, kteří nejsou schopni zajistit návrat státního příslušníka třetí země, jemuž byl odepřen vstup, povinnost okamžitě nalézt prostředky pro jejich vrácení a nést odpovídající náklady, nebo pokud navrácení nelze provést okamžitě, nést náklady na pobyt a návrat dotčeného státního příslušníka třetí země.
Pokud tedy letecká společnost dopraví do EU člověka bez visa a není to uprchlík, musí ho na své náklady vrátit zpět. V praxi tedy žádná letecká společnost nevezme na palubu člověka bez visa a ten se musí vydat do vysněného státu po moři a souši. Sluníčkářům je to jedno a nic s tím nedělají, protože by to znamenalo, že všichni ti ilegálové by odletěli prvním spojem do Německa.
