Nejen stát se v posledních deseti letech růstu choval jako mizerný hospodář, který své prostředky spíš prožral než proinvestoval. Řada českých domácností se chovala stejně, nebo dokonce ještě hůř. Neříkám, že dvacetiprocentní inflace a několikanásobný růst cen energií jsou externality, které může běžný člověk přejít bez povšimnutí. Ale i inflace, i růst cen, jsou otázkou posledního hubeného roku. A několika hubených let před námi. Za sebou naopak máme cirka dekádu let tučných. Oproti biblickým sedmi tučným a sedmi hubeným rokům z faraonových snů jsme na tom ještě dobře, bude to tak deset ku čtyřem, když vezmu v potaz i covidová léta, kdy pro změnu nebylo zač utrácet.
Na důchodovou reformu stále čekáme. A pokud se nic zásadního nezmění, na mě jako na důchodce budou „vydělávat“ dva ekonomicky aktivní Češi (viz tady). To je samozřejmě neudržitelné a můj důchod bude spíše symbolický, bude-li. Nebo se do důchodového systému budou muset přesměrovat zdroje odjinud, což ale vyžaduje onu nepopulární reformu. Uvědomuju si, že na důchod spíš nebude, a připravuju se na to. Ostatně, ono asi nebude ani na důchody pro dnešní čtyřicátníky, padesátníky… Za nějakých dvacet let budou důchody v poměru k platům jen těžko tak vysoké jako dnes.
Zajistit se na důchod je jedna z oblastí, ve které podle mého názoru Češi dlouhodobě selhávají. Jako jednotlivci. Že stát není schopen dostatečně dlouho a účinně informovat o tom, že pokud se nezmění pravidla hry, budoucí důchodci budou za dvacet let živořit, nezajistí-li se sami, ponechme stranou. Stejně jako skutečnost, že se do nějaké racionální reformy žádné vládě nechce, protože by si prohrála minimálně jedny, spíš dvoje nebo troje volby. Většina Čechů prostě na to, co bude za deset, dvacet, nebo třeba čtyřicet let, nemyslí.
Ale prožraná dekáda se projevuje hlavně v nefinančních investicích. Ty jsou totiž už ze své podstaty výrazně levnější, byť ne úplně zdarma, a dovolit si je může v dnešní době prakticky kdokoliv. Čas, a v omezené míře i peníze, se v nich zhodnocují v podobě budoucích příjmů. Ano, jde o vzdělávání, zvyšování kvalifikace a osobní rozvoj (teď nemám úplně na mysli různé hledání alternativní spirituální cesty životem, ale primárně soft skills, případně dovednosti a znalosti, které nejsou přímo spojené s jejich aktuálním pracovním uplatněním).
Nedostatek kvalifikované a kvalitní pracovní síly umožňoval kariérní růst, kterému mohou ve většině ostatních zemí EU jen závidět. Kdo měl zájem kariérně růst, měl možnost. A kdo neměl, škodil jen sám sobě. Dolů to jde vždycky, ale cesta nahoru je v tučných letech snadná a v letech hubených složitá. A každý, kdo si v posledních deseti letech v práci výrazně nepolepšil, prožral tučnou dekádu. Možnosti, které měl, dost možná v příštích pár letech nebudou. Minimálně proto, že firmy asi omezí investice do rozvoje a vzdělání zaměstnanců.
