Někteří Češi dnes vzali obchody útokem. To mi v dnešní době přijde poněkud zvláštní, ale budiž. My běžně objednáváme online. A za poslední rok téměř výhradně. I potraviny, každý týden děláme jeden větší online nákup a sem tam dokoupíme něco jako čerstvé pečivo nebo zeleninu ve večerce na rohu. S doručováním je to ale někdy takové zajímavé.
Kurýři, kteří rozvážejí běžné nákupy nebo třeba Dáme jídlo se angličtiny nebojí. Alespoň tady v Praze ne. Hádám, že cizinci jsou minimálně pětina jejich klientely, spíš víc. Někteří si troufnou i na španělštinu, byť ji často patlají s italštinou. Ale občas si objednáme něco většího, co zřejmě rozváží profi závozníci a ne číšníci, kteří už rok nemají do čeho píchnout. Třeba nábytek na terasy nebo větší spotřebiče. Číslo je vždycky na mě, ale zásilku někdy přebírá T., která je obvykle přes den doma.
„Dobrej, tady PPLko, za pět minut jsme u vás.“
„Jasný, převezme si to přítelkyně, zavolám jí, aby vyběhla před dům. Jo, a nemluví česky…“
„É-hm…“
„… mluví jen anglicky, španělsky a francouzsky.“
T. ve skutečnosti umí takové ty zdvořilostní fráze plus nějaká ta slovíčka. A celkově je z kontextu schopná pochopit, co jí dotyčný chce, i v podstatně složitější situaci, než je doručení zásilky. Ale když to podám tamhle (s jemným, nenásilným důrazem na slovíčko jen), předávky bývají o poznání veselejší, alespoň podle vyprávění od T.. Řada kurýrů se rozhodne držet bobříka mlčení a namísto jakékoli verbální komunikace zuřivě gestikulují. Jiní mají pocit, že když budou mluvit dost pomalu a nahlas, tak jim přece T. musí rozumět.
Nedávno měla dorazit zásilka skládající se ze dvou balíčků. Přišel jen jeden, spediční společnost ten druhý zapomněla ve skladu. Těžko říct, zda kurýr opravdu absolutně nerozuměl, nebo jen hrál hloupého, když si T. stěžovala a ve střech světových jazycích a lámané češtině se mu pokoušela vysvětlit, že tady něco neštymuje.
T. si ovšem kurýr pamatoval, nebo minimálně jeho kolega. Protože když zapomenutý balík dováželi o pár dní později a zjistili, že si ho zase nepřevezmu já, ozvalo se ze sedadla spolujezdce upřímné: „Ta Španělka!? No doprdele…“
