Když se jednomu nechce, je to horší než když nemůže.
Seděl zrovna u večeře, když zaslechl zvonivě radostné dětské štěbetání. „Asi děti nějakých výletníků“: pomyslel si a dál se v klidu věnoval jídlu. Štěbetání se však nevzdalovalo, ba naopak bylo stále na jednom místě a dokonce sílilo. Znělo přímo před ním.
Vstal od stolu, uklidil nádobí po večeři. Zvědavě vyšel na terasu, aby se podíval na lesní cestu pod jejich domem, kdo to tam dělá takový rámus. Až na terase si uvědomil, že jemně prší. Nebylo tedy divu, že na cestě nikoho nezahlédl. Divné však bylo, že to dětské štěbetání stále slyšel.
Když už byl na terase, sedl si pod slunečník. Chtěl se tady nadýchat chladivého, čistého vzduchu. Jemný déšť, jak už to tak někdy bývá, vyčistil a ochladil vzduch po horkém dni.
Začínalo mu být jasné, odkud se berou ty dětské hlásky. To si radostně vískaly všechny rostliny široko daleko. Také ony radostně vítaly kapky blahodárného deště.
V té radostné směsici zvuků jasně rozeznával „hlasy“ lesa, ale byly tu i nové zvuky, které neznal. Zněly přímo na terase. Při pohledu na rajčata a papriky mu to došlo. Poprvé slyší „hlasy“ zeleniny.
Přivřel oči. Pootevřel ústa, aby zmírnil šum v uších a soustředil se na nové zvuky. Ty však přešly z hlasitého štěbetání do slabého šepotu.
„Nekřičte tak, určitě nás slyší!“
„Jak by mohl? Lidé jsou ke zvukům přírody hluší.“
„Určitě nás poslouchá. Cítím, jak se soustředí.“
„No, určitě se uklidnil. Už nevydává tak hlasitý tlukot, jako když přišel sem.“
„Vidím, že se snažíš rozumět rostlinkám“, ozval se nový hlas hned vedle něj.
Mírně pootočil hlavu za zvukem. „Ahoj Bezinko. Jsi tu už dlouho?“
„Jsem tu pořád. To jen ty jsi byl dlouho „zabedněný, hluchý a slepý.“
„Hm. Totální únava a neschopnost se uvolnit.“
„Vy lidé jste zvláštní. Pořád se za něčím ženete. A přitom máte na dosah ruky vše, co potřebujete ke klidnému bytí bez honičky a stresu. Stačí jen sáhnout.“
„Musím vydělávat. To dnes bez honičky nejde.“
„Jsi zabedněnec. Že já se s tebou vůbec bavím. Jsi v té vaší dimenzi dost dlouho nato, abys věděl, že tudy cesta nevede. Kdy se konečně naučíš používat pořádně energii, která je všude kolem tebe?“
„Já …“: chtěl se obhajovat, ale už nebylo proč. Hlas Bezinky umlkl a také jeho energie byla pryč. Prostě odešel.
„Slyšely jste to? Bavil se se skřítkem! Tak to nás určitě musí slyšet také.“
„No co. Ať slyší. Aspoň si uvědomí, že z něj máme strach. Nechci přijít o své plody.“
„Říkáš nesmysl. Plody uzrají, upadnou a stejně o ně přijdeš. Já mu své plody klidně dám. Hlavně aby schoval semínka z plodů. To je naše naděje na další život.“
Otřásla jím zima. Jak se otřásl, přestal i vnímat hlasy rostlin. Bylo pozdě večer. Musel tady sedět skoro dvě hodiny. Vstal, pohladil pohledem všechny rostliny na terase a bezhlasně je konejšil: „Budu si to pamatovat. Určitě schováme semínka od každé rostlinky, aby jste mohli na jaře znovu vyrůst.“
