Je to zvláštní, jak někdy stačí málo, aby se začaly vybavovat vzpomínky. Někdy je to slovo, jindy obrázek a jindy třeba nepatrný zvuk. Jeho vzpomínky vyvolal stín smrku před domem.
„Po snídani si vezměte hrábě a běžte pod les obracet seno“, pronesla babička při přípravě snídaně. Zrovna rozpekla starší rohlíky v troubě a udělala jim kakao. To kakao se muselo kousat. Děda totiž den před tím donesl z družstva čerstvě nadojené mléko.
Podívali se s bráchou na sebe. Slunce sice stálo teprve na začátku své denní pouti, ale vzduch se již tetelil horkem. Jejich pohledy jasně říkaly, „V tomhle vedru se máme lopotit na louce s obracením sena?“ Babička zachytila jejich pohled, ale bez známky zloby v pohledu, či hlase pokračovala v udílení pokynů pro celý den.
„Když vám bude horko, zaskočíte se zchladit do potoka. Až budou na kostele odbíjet poledne, přijdete na oběd. Po obědě budete mít do čtyř volno a pak půjdete znovu pod les pomoci dát dědovi seno do kupek.“
Celkem jasné pokyny s podtextem příkazu, proti němuž nešlo protestovat. Loudavě dojedli snídani a ještě pomaleji si šli pro hrábě, aby se přesunuli na louku pod lesem za určenou prací. Jejich šouravé kroky zvedaly na nezpevněné cestě obláčky prachu.
„Víš co?“, otočil se na bráchu. „ Vlítnem na to, rychle přehážeme seno a pak si zalezeme k potoku.“
Brácha mlčky kývl. Přidali do kroku. Čím více se blížili k louce, tím čerstvější byl vzduch, který dýchali. Vyprahlost cesty ustupovala vůni sušených bylin promísené s vůní lesa.
Měli štěstí. Vysoký les vrhal na louku dostatek stínu, takže nebyli hned vystaveni nemilosrdným slunečním paprskům. Vzduch však byl již dostatečně prohřátý nato, aby po rozházení několika řádků, důkladně propotili trička. Brácha odhodil hrábě, sundal tričko a běžel k potoku se zchladit. On zatím pokračoval v obracení sena. Chtěl to dokončit dříve, než zmizí z louky všechny stíny lesa.
„Přidej!“, houkl na bráchu, který se pomalu vlekl od potoka. „Zbývá už jen pět řádků. To spolu zvládneme.“ Brácha vzal neochotně do rukou hrábě a začal ještě neochotněji obracet poslední řádky sena.
„Padla, jdeme do potoka!“, zvolal, když doobracel svůj poslední řádek.
„Taky jsem skončil“, ozval se brácha z opačného konce louky.
Podíval se na svůj stín, pak na slunce a znovu na stín. „Máme asi hodinu, než bude poledne. Hurá do vody!“
„Jak jsi na to přišel?“, zeptal se brácha.
„Vidíš támhle tu jeřabinu? Ta je na severu. Můj stín je vlevo od ní. Zapíchnu tady hrábě a až bude jejich stín ukazovat na jeřabinu, bude poledne.“
„Jak víš, že je jeřabina na severu? Ty máš kompas?“
„Nemám kompas. Prostě to vím. Už jsem si to doma párkrát vyzkoušel.“
„Tady ale nejsi doma, tak jak to víš?“
„Nezdržuj planýma řečima. Utíká nám čas na koupání. Když to nevyjde se stínem, uslyšíme kostelní zvon.“
Rozběhli se k potoku. Vběhli do něj tak, že voda stříkala na všechny strany. Perfektní osvěžení po lopocení s hráběmi na louce. V tomto místě byla pěkná zátočina, s pomalu tekoucí vodou, dostatečně hluboká na to, aby si mohli zaplavat. Rejdili ve vodě jako mladí lachtani.
„Tady by se dalo i plout na malém voru“, obrátil se na bráchu.
„A plachetnici by jsi nechtěl?“, opáčil brácha. Z jeho hlasu bylo poznat, že nemá náladu na nic, co jen trochu zavání prací.
„Ta by se sem nevešla. Ale takový malý vor, ten by se sem vešel“, uvažoval nahlas.
„Nebude už poledne? Mám hlad“, přerušil jeho hlasité uvažování brácha.
Jako na zavolanou se ozval kostelní zvon, odbíjející poledne. Vylezli z potoka, utřeli se do triček a šli pro hrábě.
„Podívej“, ukazoval bráchovi na zapíchnuté hrábě. Jejich stín ukazoval přesně na nedalekou jeřabinu.
Mlčky sledoval putování protáhlého stínu po podlaze. Po nějaké chvíli stín dospěl ke kraji okna. Vstal a podíval se z okna. Slunce stálo přesně za smrkem před jejich domem.
„Je čas chystat oběd“, pomyslel si. Zaslechl zvonit mobil. Pár vteřin trvalo, než zjistil, kde ho má. Zvonění ustalo sotva ho našel. Na displayi svítil čas 12:00.
