Tak jsme se konečně dohrkali dom. Jsem už sice výrazně unaven, ale přesto si neodpustím malou poznámku k českým silnicím než ulehnu ke spánku. Ano, ježdění na Sicílii je docela harakiri, ale pokud dokážete akceptovat jako řád "ne řád", pak máte vyhráno a nemůže se vám nic stát. Italské dálnice, tak ty mě překvapili velice mile. Kvalita povrchu vozovky super a řidiči nesmírně ohleduplní. Sice si to ve svých pidi Fiátcích metelí v levém pruhu, ale jak se jen trochu přiblížíte, spořádaně mizí směrem v pravo. Itálie mi vůbec vyhovovala, rychlostní limity tam zjevně byly, ale stejně zjevně je nikdo moc neřešil a to já mám rád. Jezdím opatrně, ale rád si určuji sám, co to v daném úseku znamená.
Od Itálie se to už jen zhoršovalo. V Rakousku tedy po přejezdu hranic v Alpách, to byla panorámata, krásné silnice, poměrně ohleduplní řidiči.
Největší tragédie přišla až dnes. Začalo to ještě v Rakousku, lilo jako z konve. Značky hlásily 80 a všichni jeli spořádaně 80. Miluju rakouskou preciznost a spolehlivost, ovšem tentokrát mi ta jejich akurátnost krapet lezla krkem.
Přejezdem do Německa se to moc nevylepšilo. Lilo čím dál silněji a aut bylo na dálnici asi o třetinu až dvě víc. Jediné, co se změnilo, že už jsme všichni nejeli 80, ale posunuli jsme se na 110. Občas tedy zpět na 80, ale opravdu jen občas. Zásadní zásek přišel kolem Mnichova, kde jsme postávali ve 14 kilometrové koloně a zdrželi se tam tak na 45 minut. Skučel jsem, že se mi to Německo vůbec nelíbilo, že se buď šourám 110, mžourám mezi kapkami deště nebo stojím v zácpě. Fičák po bezlimitní dálnici se tedy nekonal.
To jsem ale ještě nevěděl, že to nejhorší má teprve přijít. Ať jsem se v Německu šoural jak chtěl, pořád jsem jel a ostatní řidiči byli víceméně velmi slušní poroučeli se z levého pruhu bez zásadnějšího nátlaku. Musel jsem až přejet hranici, aby z levého pruhu neuhnula ani tříkolka. Vrchol byl panáček v Passatu, který mě zcela úmyslně vybržďoval. Měl jsem v zádech Jeepa, který na mě fakt funěl a tenhle magor se nechtěl ani hnout. Pár nadšenců ho vzalo z prava. To já ovšem ze zásady nedělám. Je to jedna z řady věcí, které odsuzuji jako velmi nebezpečné. Nakonec mi uhnul, ale byo to tak extrémně nepříjemné, že mi to otrávilo celý závěr cesty. Třešničku na dortu pak představovala zácpa na 7 km, kterou jsme jeli téměř tři hodiny.
Je mi z toho smutno. Kultura řízení v Čechách je prostě pekelná. Vím, že nejsem sám, kdo to tady řeší, ale nemohl jsem si pomoct a nepřidat svou kapku do mlýna. Jak jsem všechny ty země projel v řadě ve velmi krátkém čase, je ten český šok bohužl velmi silný. Tak nám přeju, ať z toho co nejdříve vyrostem.