Můj děda a světové události

V mém předchozím článku o dvojjazyčnosti jsem se zmínil o svém dědečkovi. Před druhou světovou válkou byl můj děda železničář. Výpravčí. Červený nos a čepice... jak zpíval Vlasta Burian ve filmu Přednosta stanice.

A tehdy, ve třicátých letech minulého století, ho práce zavedla do Sudet, konkrétně do Jeseníků. A česko-německé prostředí udělalo svoje. Děda mi kdysi říkal, že v tu dobu uměl mluvit německy skoro stejně jako česky. Vlastně i teď doporučují různé jazykové agentury při výuce jazyků udělat si cizojazyčné prostředí: sledovat cizojazyčné filmy, literaturu, zprávy... Takže i můj děda, český železničář v česko-německém prostředí si cizí jazyk dokonale osvojil.

Jenže pak přišla nechvalně známá konference čtyř mocností v Mnichově, Sudety připadly Německé říši a děda se musel s celou rodinou stěhovat. Zpět na rodnou Hanou. Avšak i tam se mu v tzv. Protektorátu jeho znalost němčiny hodila.

Nicméně nic netrvá věčně, ani světová válka. Bylo to někdy koncem dubna roku 1945, pár dní před koncem války, kdy v nastalém chaosu se děda rozhodl navštívit své příbuzné ve vesnici Ptení, asi patnáct kilometrů za Prostějovem. Do Prostějova se nějak dostal vlakem, ale dál mu nezbývalo nic jiného, než to dát pěšky.

Nešel po hlavní cestě, bral to různými zkratkami a polňačkami, když tu najednou ho předjel ruský džíp. Tedy ve skutečnosti to byl asi americký džíp, poskytnutý sovětské armádě na základě zákona o půjčce a pronájmu, ale to není důležité. Důležitá byla dvojice krasnoarmejců, která dědu zastavila, bez dlouhých řečí naložila do džípu a rozjela se neznámo kam.

V dědovi byla malá dušička. Rozumějte - ten obraz obyvatelstva vítajícího osvoboditele kyticemi šeříků, ten vytvořila komunistická propaganda až později. Pověst, provázející Rudou armádu, která nerozlišovala mezi osvobozováním a dobýváním nebyla až tak lichotivá. Ostatně, už během jízdy proběhla známá obchodní transakce, charakterizovaná legendárním příkazem: davaj časy.

Naštěstí jízda netrvala dlouho a po pár minutách sovětská patrola zastavila i s dědou u kraje lesa, kde stála řada tanků T-34. Voják zaječel: Komandir!! a postrčil dědu ke skupině důstojníků, posedávajících na mezi. Jeden z nich, očividně nejvyšší hodnosti, se postavil, a hned si všiml dědových hodinek na zápěstí vojína. Okamžitě začal vojína seřvávat. Děda tehdy rusky moc nerozuměl, ale bylo zřejmé, že většina slov jsou nadávky. Nešťastný vojín rychle hodinky sundal a předal je veliteli. Ten si je spokojeně připnul na svoje zápěstí, kde už jedny měl, a začal se věnovat dědovi.

Ukázalo se totiž, že tankovyj otrjad, úderná pěst Rudé armády, se u Prostějova prostě a jednoduše ztratil, a patrola měla za úkol sehnat nějakého místního občana, který by jim ukázal cestu.

Samozřejmě nikdo z Rusů česky neuměl a děda se naopak příliš nevyznal v mapě, psané azbukou. Ale mezi řečí několikrát zaznělo slovo Golubice. A to už byl děda doma - nejen v přeneseném smyslu, ale i doslova. Holubice je totiž malá osada blízko Ptení, kam měl namířeno. Takže se poměrně snadno dohodl, že jim ukáže cestu, když ho přitom odvezou.

Plácli si a jelo se. Někde u Vícova se rozdělili. Staří známí z patroly ho zavezli do Ptení, kde ho vysadili u kostela a vyděsili tak tetiny, kterým pak děda musel dlouze vysvětlovat, co zažil a proč ho přivezli ti "rusáci". Mezitím kolona tanků odbočila na křižovatce vlevo na "Golubice".

A tak by mohl příběh skončit. Ale po pár dnech se to dědovi rozleželo v hlavě. Ty Holubice u Ptení je opravdu bezvýznamná osada, pár chalup v lese, a nebyl jediný důvod, aby tam kolona tanků cokoliv řešila. Mnohem pravděpodobnější bylo, že tankisté hledali Holubice, které jsou asi o čtyřicet kilometrů dál, nacházejí se východně od Brna, a tehdy vlastně byly ve směru bratislavsko-brněnské operace. Ať to bylo jak bylo, pokud při osvobozování Brna 25. dubna 1945 chyběl maršálu Rodionu Malinovskému jeden tankový prapor, pak za to mohl jejich zmatený velitel a - vlastně zcela neúmyslně - i můj děda.

image.png

vote_follow.png

H2
H3
H4
3 columns
2 columns
1 column
1 Comment
Ecency