Někde za Rifugio Bretone - Rifugio Bonetti - Rifugio Elena - Grand Col Ferret - La Fouly
Den 3 - @loulou1987/tour-du-mont-blanc-den-3
Je středa, probouzíme se do mlhavého rána. Skoro celou noc pršelo a i teď máme problém trefit okno bez deště, abychom v klidu sbalili stany. Dnes to na žádné super výhledy nevypadá.
Vylézám ze stanu, pro jistotu kontroluju, kde máme to hovno, aby mě náhodou nepotkalo to, co včera Milana, a ono nikde. Místo něj leží Milanova karimatka. "Milane?" ptám se a dusím smích. "Kam sis prosím tě položil tu karimatku?" Kluci řvou smíchy, Milan nadává a snaží se karimatku otřít o trávu. Není nad to začít den smíchem, i když v tomto případě dost škodolibým. Chudák Milan má tuto historku na talíři až do konce výletu.
Protože hrozí, že začne každou chvíli pršet, rozhodli jsme se, že nebudeme vařit a že si snídani dáme na Refugio Walter Bonetti, která je od nás něco přes 2 hodiny chůze. Už ze startu jdeme v pláštěnkách, opět docela vydatně prší.
Bahno na chodníčcích se docela úspěšně míchá s kravskými lejny, kterých je všude požehnaně, musíme si dávat bacha, kam šlapeme, ale vidina míchaných vajíček na chatě nás žene dál.
Bez snídaně se jde ještě hůř než s plnou krosnou. Vyšťavení přicházíme na chatu, abychom zjistili, že je zavřeno. Paní je ale tak hodná, že nám všem uvaří aspoň kafe a čaj, které si ale musíme vypít venku. Děláme si k tomu jídlo z vlastních zásob a povídáme si s ostatními hikery, kteří se přišli schovat pod stříšku před deštěm. Z této chaty jsou prý za příznivých podmínek ty nejkrásnější výhledy. Tak asi příště, no.
Po delší pauze pokračujeme dál, scházíme z chaty do údolí, překračujeme rozvodněné vodopády a potůčky.
Kousek nad údolím nás dohání slabá bouřka.
Nic nás ale neodradí od focení a po několika fotkách uznáváme, že i toto počasí má něco do sebe.
Jakmile sejdeme dolů, část mraků mizí a nám se opět otevírá výhled na hory. Pro změnu máme před sebou zase nekonečné stoupání.
Každý tak nějak podle svých sil postupně přicházíme na Rifugio Elena, kde si dáváme kafe a piškot se šlehačkou.
Už podruhé během našeho pobytu v Itálii se setkáváme se skoro až nepřátelskou obsluhou. Později při rozhovoru s jednou holčinou z Francie, se kterou jsme se na treku taky náhodně potkávali pořád dokola, zjišťujeme, že jejich odměřenost a neochota pochází hlavně ze strachu z covidu.
Jakmile silný déšť, který začal během našeho sezení u kafe na chatě, přestal, vydáváme se na poslední stoupání dnešního dne, a to na Grand Col Ferret do výšky 2537 m. n. m. Překonáváme převýšení 500 m, už nemám ani sílu nic namítat. Vyhýbáme se koňským koblihám, kterých je na cestě více než kamenů. To před námi byl někdo šťastnější a vyjel si to na koních.
Dosahujeme vrcholu a zároveň se ocitáme na italsko-švýcarské hranici.
Klesáme, teď už na švýcarskou stranu, a těšíme se do hotelu, který jsme si zarezervovali, abychom si pořádně vysušili promočené věci a dali po 4 dnech teplou sprchu. Předtím ale musíme zvládnout cca 10 km sestupu, pár z nich ve zvířecím doprovodu.
Před osmou večer přicházíme do La Fouly na hotel, kde sušíme všechny věci a hážeme do sebe teplou večeři, jako kdybychom týden nejedli. A ta sprcha! Nikdy jsem nečekala, že budu mít takovou radost z teplé tekoucí vody. O peřině a měkké posteli ani nemluvím.
Jsme přesně v polovině našeho treku, máme za sebou celkem 97 km.