Aire de bivouac - Col du Bonhomme - Col des Fours - La Ville des Glaciers - Refuge des Mottets - Col de la Seigne
Day 1 - @loulou1987/tour-du-mont-blanc-day-1
Probouzím se přesně tak, jak jsem večer předpovídala - zvoněním kravských zvonů. Mé rychleschnoucí tričko neuschlo, chce se mi na záchod, ale zatím je pořád všechno skvělé. Ta příroda je prostě boží.
Po snídani vyrážíme, celých 5,5 km jdeme do kopce a na této vzdálenosti zdoláváme pekelných 700 výškových metrů. Ani nevadí, že nemůžeme jít rychle, protože ta kochačka stojí za to.
Možná i proto, že je dnes krásně, potkáváme na naší trase spoustu lidí a přicházíme o Dana, který chce jít svým tempem.
Konečně přicházíme do sedla, dáváme si oraz a ujídáme naše zásoby. Vedle nás si sedá Dan. Tento trek je kouzelný v tom, že pořád potkáváte ty stejné lidi a i když se rozloučíte, stejně se zase někde na trase potkáte.
Asi hodinu si ležíme na sluníčku a odpočíváme, mezitím lidi přicházejí a odcházejí. S novou energií vyrážíme zase do kopce. Chtěla bych trošku přitáhnout pozornost na horu na následující fotce a ráda bych připomněla, že v tuto chvíli za sebou máme už něco přes 700 výškových metrů a 6 km.
Trvá nám ještě nějakou chvíli horu obejít.
Po dalším stoupáním se ale dostáváme na oranžově zabarvená skaliska - Col de Fours, odkud je nádherný výhled do okolí.
Chvíli odpočíváme po náročném výstupu a k mému nadšení nás teď čeká jen dlouhé klesání. Spolu s Danem sbíháme první úsek, protože je to pro nás prostě pohodlnější. Zastavujeme až skoro dole a to proto, abychom mohli pozorovat dva kamzíky nerušeně se pasoucí na louce.
Filtrujeme vodu z potoka a pokračujeme dál v sestupu. Krajina se začíná měnit, drsný kamenitý povrch je nahrazen měkkou zelenou trávou.
Přecházíme skalnaté koryto potoka, které se táhne několik desítek metrů.
A obdivujeme alpskou flóru.
Cesta dolů nám zabere několik hodin, přecházíme přes pastviny a při čekání na zbytek skupiny se válíme v trávě a odpočíváme.
K večeru přicházíme na chatu, kde si dáváme pivo a ochutnáváme francouzské sýry. Zdravíme se s dalšími turisty. Ze všech tady sálá pohoda a úleva, protože pro ně je chata pro dnešek konečnou stanicí.
To jen my zase doplňujeme vodu, oblékáme bundy a vyrážíme na naše další nocležiště. Dnes to bude sedlo ve výšce 2500 m., což znamená nastoupat ještě 600 výškových metrů. Vůbec se mi nechce, jsem už unavená a nejraději bych zůstala někde v údolí, ale tady je stanování zakázáno. A tak se pomalu ploužíme nahoru.
Čím výše jsme, tím krásnější výhledy se nám nabízejí, ale jsem už tak vyčerpaná, že je ani nevnímám. Dávám si hořčík, protože mám pocit, že bez něj už to nezvládnu. V duchu nadávám, nahlas nadávám, kluci jsou vpředu, takže mě stejně nikdo neslyší. Přemlouvám je, ať to zapíchneme někde pod vrchem, ale jsou neoblomní.
Začíná se stmívat. Ano, ten západ slunce má opravdu něco do sebe. A tady bych se chtěla vrátit na začátek mého postu k té hoře, na kterou jsem upozorňovala. Tak ta je vidět na fotce níže, uprostřed (nejpravidelnější pyramidovitý tvar s kostečkou nahoře). Je skoro až neuvěřitelné, že za touto horou jsme dnes ráno začínali.
Po 2 hodinách a 4 kilometrech konečně přicházíme nahoru. Jsem klukům vděčná, že mě neposlechli a že mě donutili dojít až sem. Máme všechny hory jako na dlani, ale hlavně ten východ slunce bude bezkonkurenční.
Fouká docela silný vítr a tak volíme spaní v kopci v pozůstatcích po nějakém stavení.
K večeři nám krásně svítí měsíc a pozorování nebe plného hvězd nám tentokrát neruší vůbec žádný světelný smog. Jen ta zima je taková trošku větší než v údolí.
Chystáme budíka na sedmou, abychom nepropásli východ slunce a jdeme spát. Dnes máme za sebou 21 km, 1925 výškových metrů nahoru a 934 m dolů.