Vstávám brzo ráno, rychle hážu do krosny poslední drobnosti a vyrážím vstříc novému dobrodružství. Jakmile nasadím krosnu, její váha mě stáhne dozadu a zavrávorám. Tak to bude ještě zajímavé.
Trošku zmožená nasedám do vlaku směr Olomouc, kde mě budou čekat kluci. Kluci, které jsem v životě neviděla. Konečně možná dokážu dostatečně ocenit sílu Facebooku. Ve středu jsem našla jejich příspěvek, kde k sobě hledali čtvrtého člena do své výpravy. To, že bych na týden jela někam do hor se skupinou neznámých lidí, jsem nikdy neudělala (když nepočítám tábor ve svých 10 letech, který jsem stejně celý probrečela) a na mou současnou situaci mi to přišlo jako dostatečný výstup z komfortní zóny. Jejich plán byl pro mě ale natolik atraktivní, že jsem vlastně nad ničím moc nepřemýšlela.
V Olomouci zjišťuju, že týpci jsou na první pohled docela fajn. Projíždíme republikou směrem Plzeň, stavujeme se na oběd a cestou stíháme zastavit i na západ slunce.
Po nekonečné cestě, která trvala 15 hodin, se už vidíme v cíli, ale bohužel se kousek před Chamonix otáčíme kvůli nehodě před námi na cestě a zajíždíme na nejbližší parkoviště, kde si steleme u auta. Všude je tma, je slyšet jen hučení blízkého potoka.
Ráno zjišťujeme, že na nás celou noc dohlížely tyto krásně zasněžené vrcholky hor.
