Miluju svůj život. Jsem celkem optimistická osoba a z ničeho si nic moc nedělám. Ale někdy jsou chvíle, na které ani můj optimismus nestačí. Většinou dokážu sama sebe namotivovat, přesvědčit, že všechno bude zase fajn, přinutit své myšlenky jít jiným směrem, postavit se na nohy díky něčemu, co mám ráda. Ale teď to prostě nefunguje.
Život přináší i bolest a o to větší, když je způsobena těmi nejbližšími. To pak nemáte chuť jíst, nemůžete spát, pracovat a nepomáhají ani kamarádi, byť ti vaši jsou nejlepší na světě (díky bohu za ně!).
A tak jsem po několika promarněných dnech (možná týdnech, ani nevím) usoudila, že takhle to dál nejde a intenzivní zážitek se musí přebít jiným intenzivním zážitkem. Prostě někam pojedu a udělám něco, co jsem nikdy neudělala.
Po půldenním plánování surfcampu v Portugalsku jsem usoudila, že tam bude spousta prostoru na přemýšlení a utápění se ve vlastních myšlenkách a to asi nebude to pravé. Zato cesta do Gruzie a výšlap na Kazbek (5054 m.n.m.) bude dostatečně náročný a budu se soustředit jen na to, abych přežila. Po celodenním vzrušení jsem ale s hrůzou zjistila, že můj pas platí už jen 2 měsíce, což nestačí pro přestup v Istanbulu. Následovaly hodiny telefonátů na ministerstva, konzuláty, aerolinky, až mě na letišti ujistili, že mě opravdu do letadla nepustí. A vydání expresního pasu stojí stejně jako letenka, věděli jste to? S Kazbekem jsem se tedy rozloučila (ale jen dočasně!) a vymyslela něco jiného.
Právě jsem v procesu balení, potřebuju dostat maximum věcí do své 45l krosny a nejlépe tak, aby to moc nevážilo. Všechno balím do uzavíratelných IKEA sáčků a pořádně je zamačkávám. Však kdo by chtěl na zádech nosit nepotřebný vzduch?! Nejvíce zabere jídlo, které jsem si nabalila cca na 5 dní, na zbytek nakoupím něco cestou. A když už jsem v procesu sáčkování, zkouším, jestli náhodou instantní kuře na paprice nezabere méně místa v sáčku než v původním balení. Jasně že jo! Všechny sáčky poctivě popisuju, přidávám počet porcí a návod na přípravu. Tato moje sáčková euforie naštěstí končí pohledem na plechovku s tuňákem. Toto už fakt ne! :D
Když vidím celou tu hromadu, trošku zoufale přemýšlím, jestli se mi to vše vleze do batohu. Po 20minutovém snažení jsem spokojená. Za takový level tetris by se ani profi hráči nemuseli stydět.
Jediné, co mi v batohu zatím chybí, je poznámkový blok. To abych si mohla zapisovat momentální dojmy a pak je tady s vámi sdílet. A fakt doufám, že to bude stát za to ;) Ale to se všichni dovíme, až se vrátím. Mezitím můžete třeba hádat :)