Utimátní návod na zranění

U mě nehledejte...

Jednak nejsem fyzioterapeut a druhak je každý zranění tak individuální, že co pomůže jednomu, nemusí vůbec zabrat druhýmu. Na vině totiž může být řada věcí a často je to dokonce otázka multi-faktoriální.

Tak kupříkladu mě teď poslední dobou bolí koleno. Několik dní mi trvalo jen zůžit potenciální diagnózy na ty nejpravděpodobnější. Ne snad proto, že bych byl úplnej debil, ale já zkrátka nejsem příliš zdatnej v diagnostice (mám s tím pramálo zkušeností) a pak je taky potřeba problém poznat a pochopit, než ho začít nějak překotně řešit. Takže jsem nasadil osvědčený věci (například na kolena je můj král těžkej dřep) a zkoušel, testoval, pozoroval, učil se.


Tady jsme vyhrabal starší video jednoho takovýho pěknýho cviku na stabilizaci v pokročilý fázi rehabilitace kolene

Ono takový zranění může bejt charakteru akutního, nebo chronickýho. Což je takový základní dělení. Aby to nebylo tak snadný, tak akutní zranění může klidně přijít do chronický fáze (když se s ním nic nedělá) a opačně zase může mít chronický zranění svou fázi akutní. A člověk by měl aspoň zhruba chápat, v jaký fázi se vlastně nachází. Proč? No protože třeba takovej otok. Ten často doprovází fázi akutní a je třeba se ho (většinou) zbavit. To se vyndá z mražáku pytlík zeleniny a chladí se, dokud to nezmizí. Jenže pak už to moc logiku nedává a to i přesto, když bolest neustává. V některých případech je dokonce lepší si prdnout nějakej protizánětlivej přípravek, nasadit nějakou rozumnou stravu a oblast zahřívat. Proč? Protože se nám místo prokrví a taková krev v sobě (mimo jiný) nese (jak víme ze základky) živiny. Což se dá dělat různě. Zpravidla nějakým pohybem, poněvadž i když vám někdo namasíruje nataženej sval mastí, pořád je to nějakej pohyb že jo. :) Něco (a někdo) se při tom hýbe.

Takže pohyb může léčit. Ale je samozřejmě třeba to dělat rozumně. Rozumně většinou znamená, že u toho úplně netrpíte jako kráva. Moc stresu totiž vede k čemu? K tuhosti. A do ztuhlýho místa se krev blbě dostává, protože celý to místo je ztažený. Je to asi jako když se člověk lekne. Taky se říkalo něco jako: "Krve by se ve mně nedořezal!", nebo tak něco...Nemusí to bejt nutně pohoda (i to může bejt občas kontraproduktivní), ale člověk by měl bejt rozumně uvolněnej. Takovej biofeedback pro mě je, že když můžu dejchat nosem, netvářim se jako kdybych měl porodit tele a neklepu se jako rozházenej pudink, jsem plus minus ok.

Co dál? No pokud se bavíme o zranění pohybovýho aparátu, je třeba zjistit, jestli máme plnou hybnost. Jestli ne, není od věci na ní pracovat jako první (teda až sleze otok a nebo srostou kosti). Nejdřív totiž chceme rozsah (flexibilita). Teprve potom chceme rozsah zatížit (síla). Nemá smysl posilovat něco, co se nehejbe. Na to člověk nemusí bejt zrovna študovanej...Jak moc by se něco mělo hejbat? No existujou na to tabulky, který si každej může najít na internetu, ale já mám radši, když se to hejbe přesně tak, jak člověk potřebuje, aby se to hejbalo vzhledem k jeho lajfstajlu, věku a tak. Pro mě jako člověka, co chce stát na rukách je mobilita ramenního kloubu úplně jiná otázka, než pro člověka, jehož jedinou životní starostí je, aby si vzal jogurt z horního šuflíku svý ledničky. To jsou úplně jiný nároky. Paradoxně totiž když se něco hejbe moc, může to taky dělat problémy. Zeptejte se někdy někoho, kdo trpí hypermobilitou. Taky to není žádný velký vítězství.

Horší zranění prameněj z nějaký nestability a dysbalance. Říkám tomu nespecifický zranění bez objektivní příčiny. Je to takový to:"Běžel jsem, ráno jsem měl ztuhlý koleno, žádnej otok a MRI nic nenašlo... To nemám moc rád, protože těch možností proč se to stalo, kde se to stalo a jak to řešit, existuje víc. A tu příčinu je třeba hledat, na což je potřeba hodně zkušeností a dobrá znalost těla (což jsme bohužel většinově ztratili, protože jsme orientovaný na výkon, estetiku atd).

Ido Portal prej jednou někde řekl, že: "Zranění je třeba zahrnout obrovským množstvím informací." (nebo tak nějak) a to je přesně můj styl boje. Pokoušim se problém od začátku neignorovat a hledat řešení. Pokoušim se chápat, co mi tělo tou bolestí chce říct:

  • Je nějaký činnosti moc? (Přetížení)
  • Dělám tu činnost blbě? (Technika)
  • Nechybí mi něco? (Kompenzace)
  • Používám vhodný nástroje? (Vybavení)
  • Není něco jinak, než to bylo? (Dysbalance)

Zkráka si pokládám otázky. Hodně otázek. Protože věřte nebo ne, znám dost lidí, který lítali s problémem třeba právě kolene od doktora k doktorovi, nic nepomáhalo, pak vyměnili boty a problém zmizel, jak lusknutím prstů. Některý věci se dokonce dají "přetrénovat". Já teda tenhle postup nedoporučuju, pokud člověk neví co dělá, ale někdy když něco bolí, samo to zmizí při vyšší zátěži po vzoru: "Čím ses nakazil, tím se naprav." Má to jistej háček a to v tom, že pokud máte to vnímání od krku dolů toho pověstnýho betonovýho sloupku (jak jednou psal Petr Růžička), můžete si časem zadělat na mnohem větší průser...

Důležitou roli hraje samozřejmě i psychika. Není třeba v tom nutně hledat něco duchovního, nebo ezoterickýho. Zkrátka když to se sebou vzdáte, tak s tím nebudete mít tendenci pohnout a ačkoliv je někdy nejlepší nechat věcem volnej průběh, trochu se uvolnit a možná úplně zrelaxovat, to s čím nehnete má tendenci se vracet. Možná v trochu jiný podobě, možná na jiným místě. Ale často se to vrací. Takže ne, nejsem proti úplnýmu klidu, ale snahu s věcma pohnout považuju obecně za takovej vhodnější mindset, než si lehnout a brečet nad sebou (nebojte, taky si občas popláču nad tim, jak je svět nespravedlivej).

Každopádně, kdybych měl doporučit jednu jedinou věc, jak se zraněním zacházet, pak by to bylo > akceptujte ho. Smiřte se s ním jako se svojí novou realitou. Je to momentální součást Vás. Není na tom nic špatnýho. Samozřejmě se všichni chceme vyhnout nějakejm "katastrofám" jako přetrhaný vazy, různý zlomeniny a tak dále, ale problémy se prostě budou objevovat, ať už bude člověk sedět doma na zadku, nebo bude běhat po horách jak blázen. A problémy jsou od toho, aby se řešily. Ne ignorovaly. Nakonec se i díky tomu učíme sami o sobě, protože zranění je signál, kterým nám to fyzický tělo něco říká. A je to naše součást. Respektive my tím tělem (zatím) jsme. Takže jsme součástí problému a jsme i součástí řešení...

H2
H3
H4
3 columns
2 columns
1 column
Join the conversation now