Balancovali jste někdy v ruce tyč, nebo jinej předmět? Stáli na rukách? Stáli na jedný noze? Tak to jste si možná všimli, že neměnný rovnovážný bod nelze nalézt. Člověk je totiž organickej a neustále se mu mění svalový napětí a ať se snaží sebevíc, neměnnýho rovnovážnýho nedosáhne. Což ale neznamená, že nemá smysl se o ní snažit...
Ono je to totiž dost ekonomický. Oscilujete-li třeba při balancování na slackline/zábradlí blízko kolem těžiště, nemusíte předvádět velký svalový úsilí k tomu, abyste vydrželi. Jakmile se ale hodně vychýlíte jedním směrem, budete muset vyvinout značný úsilí k tomu, abyste se dostali zpět. A čím víc se člověk vychýlí směrem k jednomu extrému, tím spíš ho to odstřelí k tomu druhýmu.
A stejný je to vlastně podle mě i se stravou, tréninkem, nebo pohybem:
- Čím víc tréninku, tím víc odpočinku
- Čím déle se budeme přejídat, tím spíš přijde období "půstování"
- Čím víc doprava, tím víc doleva
- Čím víc pruhů, tím méně Adidas
Tenhle princip se samozřejmě dá nějakej čas směle ignorovat. Například do sebe můžu hrnout tuny jídla 24/7, bez ohledu na to, jestli mi to dělá/ nedělá dobře, nebo trénovat jak blázen x hodin denně bez patřičné regenerace (spánek, strava atd.). Ale všeho do času... Jakmile se člověk dostane k jednomu extrému, celej body-mind systém si najde cestu, jak zastavit. Z přebytku jídla se typicky poblejeme, nebo poděláme (v horším případě, nepomáhá-li to, nastávají vředy a jiné pochutiny). Z tréninku se lze velmi efektivně odpravit zraněním (není třeba nic víc "příjemnýho", než únavová zlomenina nějaký zánártní kůstky u běžců).
Ale těch možností je samozřejmě víc. Tělo má velkou spoustu takovejch alert mechanismů, jak varovat před průserem. Jde jen o to, jestli je člověk poslouchá/chce poslouchat, nebo ne...
Z výše zmíněnýho by to skoro mohlo vypadat, že jsem proti jakýmkoliv extrémům, což ale není tak úplně pravda. Znáte [jin a jang] ne? Když se na to člověk podívá, tak zjistí, že černá a bílá jsou nejen v jednom poli (kruhu), ale člověk se v tom kruhu může od středu libovolně vzdalovat jakýmkoliv směrem. Čímž chci říct, že extrém k životu patří, stejně jako hledání středu=rovnováhy (perfektního vyladění). Jen je podle mě dobré vědět, kde se člověk nachází a být připraven za to případně platit cenu. Navíc, jak jinak bychom poznali střed, nebýt extrémů?