Narážím tím na moje už v podstatě klasický pondělí. Cca 10 kiláků během na badminton, odehrát hodinu a zase zpátky. K tomu nějaká ta rozcvička a ještě mě za chvíli čeká nějaký to protažení a qi-gong. Suma sumárum 3-4 hodiny. Jak se to stane? Jako všechno ostatní. Trénink. Člověk zkrátka dělá něco tak dlouho, dokud se z toho nestane něco normálního a ideálně snadnýho. A pak zase tuhle kapacitu rozšíří (pokud je mu to po chuti). Což v tomhle případě znamená, že to buď vezmu oklikou, nebo to poběžim rychleji, či jinak. Případně přejdu na něco, co je zase dostatečně motivující.
Zkrátka to nemá konce...
To, co je snadný, máme totiž tendenci rozšiřovat, "hloubit", nebo opustit.
Zvedá-li člověk třeba 100 kilo váhy jen s obřím vypětím, tak ve chvíli kdy se to stává rutinní záležitostí (snadným), chce zvedat víc, líp, dýl, rychleji a nebo zahodí činku a jde třeba, co já vim, dělat dřepy na 1 noze a stojky. A to je zcela přirozenej proces.
A taky tak trochu možná odpověď na to, kdy něco progresovat...