Každopádně tím chci říct, že poranění a opotřebování k životu patří. My sice známe nějaký preventivní kroky (jako je zdravej životní styl, optimální zátěž, kvalitní regenerace > spánek...), jak snižovat pravděpodobnost jejich výskytu, ale faktem je, že stát se doktorem/fyzioterapeutem je pořád docela dobrej nápad. Neb to zatím vypadá, že zraněním se (alespoň prozatím) úplně nevyhneme a budeme se s tím muset naučit do jistý míry žít. jak praví má oblíbená Slovenská lidová moudrost
Taký švet, nezrobíš nič
Zranění ale neznamená konec světa. Teda většinou... Je to spíš příležitost. Příležitost k tomu, se možná na chvíli zastavit, rekapitulovat, poučit se, něco změnit a případně popracovat na něčem jiným.
Byl jsem teď týden na velmi výživným tréninkovým programu s Bounce Street, kde jsme týden pracovali se skupinkou mladých basketbalistů a jeden z nich má shodou okolností zlomenej prst na noze. Takže nemůže ani běhat, ani dělat dřepy a přesto celej týden dribloval, házel, zvedal činky a posiloval nohy. Jen jinak. V sedě, nebo vleže. Vzal svoje zranění jako možnost zlepšit určitý aspekty a alespoň částečně se udržet v tréninkovým zatížení.
Takže jste-li například vytrvalostní běžci a z nějakýho důvodu nemůžete běhat, ještě to vůbec neznamená, že nemusíte dělat nic. Možná zvládnete bez problémů chodit. A pokud ani to ne, je dost možný, že můžete plavat, jezdit na kole, nebo lézt po čtyřech. Pokud žádná lokomoce nepřichází v úvahu, stále je možný posilovat. Téměř vždycky totiž existuje varianta toho, jak na něčem pracovat. A nemusí jít nutně ani o tu fyzickou účast. Možná nejvíc opravdu pomůže fyzickej klid a v něm se zase sportovec může pověnovat hlubší mentální práci (schopnost uvolnění, relaxace), nebo technice jeho sportu. Možností je zkrátka velká spousta...
A protože dneska nechci bejt úplně konkrétní, nechám tu dva zdroje. Ten první je od Brena Veziroglua, tedy ex studenta Ida portala, od kterýho jsem si pořídil membership. A ten druhej je e-book od Grega Lehmana. Obé tedy bohužel "jen" v angličtině.
