Velký třesk po jičínsku

Kdepak kulinářský recept... Budu psát o té události, která se stala 1.února 1620 v Jičíně. Ale nepředbíhejme.

(Jičínské náměstí. Potřeboval jsem nějakou rozvalinu kvůli názvu článku... Jinak empírová kašna z roku 1835 se sochou Amfitríté nemá k článku žádný vztah.)
"Znám já jeden krásnej zámek nedaleko Jičína.
A v tom zámku žila panna, ta ovčáčka milovala..."

(Víc se z Amfitríty vidět nedá...)
Je snad mezi Čechy někdo, kdo by tuto tklivou píseň neznal? Je to píseň lyrická. Ale na každém šprochu, pravdy trochu... Nějaké to epické jádro tam náhodou není? A jasně, že ano! Píseň reaguje na události čtyři sta let staré. Umění, to přežije věky. Na rozdíl od současníků.

Takže Eliška Kateřina Smiřická se narodila někdy v roce 1590. A krásy prý nepobrala... Ne. Nebudu se vyjadřovat eufemisticky. Nápadně kulhala. Byla tak ošklivá, že ani jako nevěsta z nejbohatšího šlechtického rodu nemohla najít ženicha. Nikdo urozený si k ní nechtěl uvázat ani koně... (Předpokládám, že tak by se vyjádřilo dnešní, že by si o ni neopřel ani kolo...)

Podle dobových pramenů nemravně bažila po mužích... Ale ty prameny vznikly až ante post. Třeba jen normálně toužila po manželství, po dětech. A léta utíkala. Už z ní byla sedmnáctiletá stará panna. A furt nic. Tak se poohlédla po neurozencích...

Tady píseň poněkud mlží. Nevyhlédla si ovčáčka, ale kováře Jiříka Wagnera. Který tedy zprvu také nechtěl... Ale pod vlivem alhoholu, výhrůžek a slibů se s ní přece zapletl. Což po čase prasklo.

A co teď... Sedmnácté století sice není osvícené, ale středověk to přeci jen není. A taky tu nemáme islám... Ale rodová čest je rodová čest. Otec Zikmund a bratr Albrecht dali Jiříka... K soudu. A Elišku do domácího vězení.

Jiřík a jedna služebná, která byla morganatickému vztahu nápomocna, jsou odsouzeni do vězení. A Eliška... Napřed ji dal otec zavřít do sklepa na Hrubé Skále. Později trochu vychladl a dal ji internovat na zámku Kumburk. Je to fešácká vazba, nicméně bude trvat dvanáct let... (Píše se rok 1607.)

Tatínek Zikmund umírá 1608. (Je mu 51. To už je požehnaný věk. Nemuselo to být nutně z žalu nad zpustnutím své dcery.) Jak jsem psal minule, bratr Albrecht umírá ve 24 letech na TBC. (Mimochodem jeho starší bratr Jaroslav na ni zemřel v roce 1611 ve 23 letech...)

A teď chvíle romantiky... Strážení zpustlice po smrti všech jejích mužských příbuzných (nepočítám dementního bratra Jindřicha Jiřího) polevilo. Chrabrý rytíř Ota Jindřich z Vartemberka zahořel k Elišce láskou, tuto unesl a pojal za choť...

Konec romantiky. Ota z Vartemberka byl kulhavý ošklivý vdovec, který si prostě spočítal, že Eliška je dědičkou rodu Smiřiských. A to stálo za to, aby zavřel všechny oči...

Ale Eliščina sestra Markéta Saloména (1597-1655) a zejména její choť Jindřich Michal Slavata z Chlumu a Košumberka to tak nechtěli nechat...

Markéta zažádala o poručnictví nad slabomyslným Jindřichem Jiřím. Které dostala. A zažalovala svoji sestru u stavovského soudu, že svým nemravným chováním ztratila právo na převzetí rodinného majetku. Na což existoval soudní precedens. (Tehdy v Čechách platilo zvykové právo. Vpodstatě dnešního anglosaského typu.)

Markéta spor vyhrála. Ale Eliška najala vojáky a opevnila se v jičínském zámku. Markétin manžel Jindřich Slavata sebral také vojsko a stavovskou komisi a vydal se zámek úředně dobýt a veškerý majetek zabavit...

Antická tragédie... Eliščini vojáci vidouce přesilu, prchají. Její manžel Ota z Vartmberka též. Ženu v tom nechal. Komise a Jindřich Slavata vstupují do zámku a začínají komisionálně zabavovat. Zoufalá, všemi opuštěná a zrazená, Eliška s pochodní sestupuje do zámecké prachárny... BUMMMM! Eliška si vzala svůj zámek do hrobu.

(S fotografiemi vypadá článek lépe... Nějaká ruina v blízkém lese.)

Čtyřicet mrtvých. Včetně Elišky, včetně Jindřicha Slavaty a celé stavovské komise... Ze zámku zbylo... Po zámku zůstal jen kráter. Nicméně vdova Markéta Saloména je teď jako poručnice regentkou Smiřického panství s centrem v Jičíně.

Na pár měsíců. Je únor 1620. Markéta je evangelička. Po Bílé hoře stojí na nesprávné straně. Prchá do ciziny. V nepřítomnosti je odsouzena k smrti a ztrátě majetku. Soud zrušil i její poručnictví.

Ota z Vartemberka změnil náboženství a stranu včas. Hlásí se o dědictví po své manželce, teroristce. Jenomže se objevuje další uchazeč o dědictví. Vzdálený bratránek Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Jeho maminka se totiž za svobodna psala Markéta Smiřická.

(Mně neznámá ruina. Kdo ví, co tam stálo. Sto metrů od centrálního náměstí.)

Když odhlédneme od toho, že generalisimus habsburských vojsk a admirál Baltského a Severního moře má u soudu jaksi rovnější právo než řadový šlechtic, tak Valdštejn se nechává uznat jako pokrevní příbuzný za poručníka nad mnohokrát zmiňovaným dementním Jindřichem Jiřím. A smiřické získává dědictví tak získává vzásadě po právu...

(Generalisimus na nádvoří svého zámku, dobový vojenský stan vedle něj.)
Začíná hvězdných čtrnáct let města Jičína...

H2
H3
H4
3 columns
2 columns
1 column
15 Comments