Vedlejší efekt


Málokdo jsme universální talent. Napadá mě... Třeba nebožtík Miloslav Ransdorf, 1953-2016. Domluvil se asi dvaceti jazyky. Brilantní historik...

Ale komunista. Opakovaně naletěl několika podvodníkům a jako řidič... Neustále boural, zejména srážel chodce na přechodech. No, o mrtvých jen dobré, že.

A teď, můj urolog. Jako odborník je opravdu skvělý. Objektivně mi vyléčil medikamenty věci, které prostě byly na operaci... Ale ten nejhorší organizátor, jakého si umím představit.

Podle toho vypadá jeho ambulance. Jo, on Vás objedná na konkrétní čas. Ale pak čekáte. A když řeknu, že čekáte, tak když máte štěstí, tak třeba jenom tři hodiny. Nebo taky čtyři, nebo i pět...

Možná, že je jenom skrytý sadista a dělá mu radost, když v čekárně pacienti trpí. U urologa, to jsou dílem prostatáři, dílem lidé s kolikou. V obou případech jim čekání přináší nemalá muka. Ostatně, patiens znamená latinsky trpící...

Jenomže na mě si nepřijde! Zpravidla rozhodí jen prvonávštěvníky. My, pravidelní, víme. A připravíme se. Jistě Vám vytane, jak celá čekárna sedí s mobily a notebooky...

Chyba lávky! Sem chodí jen takoví zvláštní lidé, ochotní čekat hodiny a hodiny. Pro které je těžké otevřít odpadkový koš s lehce patentním poklopem, nebo se napít vody z tam přítomného automatu.

Také je tam takový ten systém, že zastrčíte kartičku zdravotního pojištění do strojku, čímž o Vás v ordinaci vědí. Myslíte, že se na tom nedá nic zkazit? Chachá! Kdepak ovládat mobil, nebo dokonce notebook!

Tak co já? Já začnu tím, že si sednu o trochu dál, kde začíná čekárna gynekologie. A očtu si tam pohozené časopisy. Maminka, Máma a já... Jsou to tiskoviny, které by mě ani nenapadlo jinde otevřít. Ale tady...

Zkrátka si rozšiřuji obzory. Píší většinou ženy pro ženy. Třeba mě zaujalo, co si zmíněné ženy myslí, že cítí otec po rozvodu... Mnoho tuze zajímavého čtení.

Ono je to nekorektní. Ale shodl jsem se na tom se třemi homosexuály z naší sborovny. Ženské a mužské vnímání světa je úplně jiné. A homosexuální je také jiné... Čas v čekárně u gynekologa nebyl ztracený.

No a pak se pustím do místní knihovny "Neodnášej, nebo vyměň!". Přečetl jsem si tentokrát Zolovo Břicho Paříže a rozečetl si Josefa Holečka, první svazek kolosální dvanáctisvazkové epopeje Naši.

Zolu mám rád. Naturalismus, to je moje... Román končí větou: "Je to ale pakáž, tihle počestní lidé!" Přitom zrovna tuhle knihu jsem ještě nečetl.

No a o Holečkovi jsem se učil... Přiznávám, i když jsem vystudoval češtinu, nečetl jsem veškerou českou literaturu. I tak jsem jí musel přečíst víc, než jsem snesl. Po skončení studií jsem asi deset let neotevřel uměleckou knihu... To je buřt.

Zkrátka Holeček mile překvapil. Zajímavé. Svět z pohledu čtyřletého kluka. Holeček musel být velmi vnímavý a citlivý člověk. Vzpomněl jsem si na svoje dětství... Četba ve mně vyvolala vzpomínky...

Cože?! Už jdu na řadu? Vždyť já tu dnes čekám teprve... Čtyři a půl hodiny. To to uteklo... Mám si tu knížku odnést domů, nebo mě pan doktor objedná na kontrolu?

Objednal mě. Takže už se těším, jak si knihu příště dočtu. No a cestou domů na mě z parapetu paneláku hleděla koťátka. Byla dvě. Ale než jsem vytáhl mobil, jedno se ztratilo...

Zato to druhé, to zapózovalo. Tož se s Vámi dělím o pozitivní zážitky. Čekat v čekárně u doktora nemusí být nic hrozného, naopak.

Buďte pozitivní! Trochu se bojím, že po oznámení výsledků dnešních voleb nám nic jiného nezbude. Pro jistotu jsem si ale koupil lahev alkoholu. Ne, že bych teď směl...

H2
H3
H4
3 columns
2 columns
1 column
11 Comments