Tak si tak nějak žijete. Nebo jde život kolem Vás... Případ od případu. Sliboval jsem výklad rčení "Časy se mění a my se měníme s nimi."
V latinském originále "Tempora mutantur en nos mutamur in illis." Ono je to totiž doslova:"Doba je měněna a my jsme měněni v ní."
Tady by bylo možno se rozepsat o tom, jak staří Římané aktivně přistupovali k životu. Časy se nemění. Časy jsou měněny. Kým? Námi... Římany. V dnešní době lidmi obecně. Mnou, Tebou... My určujeme budoucnost...
Jenomže. Má to háček. Pokud umíte latinsky trochu víc, tak víte, že sloveso "mutare" patří mezi výjimky. Ono nemá činný rod... Takže se to jinak říci, než že "časy jsou měněny", vlastně nedá. Tudíž všechno co jsem dosud napsal, je vlastně falešné. Úmyslně.
Respektive, já nelžu. Já jen zamlčuji některé části pravdy. Ale to by bylo na jinší psaní. A vlastně o tom dnes psát nechci...
Tak si tak nějak žijete jak umíte a jak Vám okolnosti dovolí. Během svého života potkáváte lidi. V nejrůznějších situacích. Pouštíte si je v nejrůznější míře k tělu. Koho, kdy, na jak dlouho... Ovlivňují Vás, Vy je... To by bylo také na dlouhé psaní.
Kolik z Vám známých lidí už bylo zavražděno? Kolik jich spáchalo sebevraždu? Kolik je z Vašich známých zločinců? Kdo už pobyl nějakou dobu ve vězení? Kolik jich je pohřešovaných?
Na všechny tyhle otázky mohu za sebe odpovědět, že vždycky je to u mě více než nula. Ale dnes chci psát o tom posledním případě. Ztratil se asistent pedagoga...
Není to první pohřešovaná osoba v mém okolí. Kdysi, když jsem ještě pracoval v bance, se ztratil jeden mně známý úvěrář. Ale to bylo v devadesátkách tak nějak riziko povolání... Pokud se to povolání vykonávalo určitým způsobem.
A ten úvěrář byl zlopověstný. Šlo o něm, že dává úvěry každému, kdo ho podmázne. Bez ohledu na bonitu. Možná, že si pak šel zaplavat s betonovými teniskami na Lipno. Nebo šťastně žije kdesi v Latinské Americe. Kdo ví... Jeho zmizení tak nějak dávalo smysl.
Ale když se ztratí asistent pedagoga... Tam je ten smysl kde? Je to už skoro čtrnáct dnů. Ve čtvrtek odešel dřív, že má rehabilitace. V pátek nepřišel do práce. Rodina o něm neví, nikdo o něm neví... Je po něm celostátní pátrání.
Co o něm můžu psát? Práce učitele je překvapivě osamělé povolání. Učíme každý sám. Já nechodím ani do sborovny, sedím v knihovně, která mi slouží za kabinet. Některé "spolupracovníky" během dne vůbec nepotkám. S jinými se sotva letmo pozdravím na chodbě...
Takže nejvíce času trávíme právě s asistenty. Ty máme na hodinách... S tímhle jsem se znal tři roky. To se o člověku přece jen něco dozvíte... A najednou není.
Já tu na sebe řekl dost. Ale o cizím nějak psát nemůžu. Člověk má ale stejně tendenci spekulovat... Ne, nebudu dávat anketu, co si kdo myslí, že s ním je. Jednak byste to stejně nevymysleli, jednak je to chucpe. Myslím, že ani sázkové kanceláře neberou sázky na výsledek války na Ukrajině... Nebo berou? Nevím.
Zkrátka, člověk potkává lidi. Někteří mu ze života zmizí obrazně, někteří doslova... Raději jsem měl napsat, jak jsem byl minulý měsíc na pivu s politickým vězněm, respektive vězenkyní...
