Znáte, neznáte...? Myslím, že spíš neznáte. Nebo... To je prostě vstupní brána do Valdické věznice. Byli jste tam snad?
V létě jsem se potloukal v okolí Jičína. Pořídil jsem spoustu fotek... A kleknul mi počítač. Kde jsem měl ony fotografie nahrané. Trvalo to přesně 240 dnů. Než jsem koupil novou baterku a tuto do PC implementoval. Vrchol prokrastinace...
Takže si prohlížím skoro rok staré fotografie a v duchu se vracím do své loňské dovolené.
Jičín. Jeho tři pilíře turistického ruchu. Tím prvním je nepochybně Albrecht z Valdštejna. A co myslíte... Má Valdštejn něco společného s Valdicemi? Ano, má! I když Valdice se jmenovali Valdice dřív, než je Valdštejn získal. Podle okolitých lesů... Nicméně, za tuhle stavbu může on.
Kláštěr měl být velkolepou kulisou pro jeho hrobku. A jako v jeho životě mnohé, dopadlo to s hrobkou taky všechno jinak. Kláštěr za jeho života dostaven nebyl. (Jako skoro všechny jeho architektonické záměry.) A jeho ostatky tu odpočívaly jen krátce. Dnes byste je našli v zámecké kapli v Mnichově Hradišti.
Vstupní brána a klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie nemohou chybět na žádném materiálu týkajícím se Valdic. Ale k věznici.
Klášter pochopitelně zrušil Josef II. Skoro 70 let se s ním pak dělo všelicos. Až byl roku 1855 přebudován na vězení.
Kartuziáni byli přísný řád založený sv.Brunem k roku 1084. Pohoří u Grenoblu, kde řád vznikl, se zove La Chartreuse, latinsky Cartusium. Odtud název řádu. Pro klášterní komplexy se vžil název kartouzy. A přebudovat je ve vězení se celkem nabízelo.
Ostatně Stendhalův (od sám pocházel od Grenoblu) román Věznice parmská z roku 1839 se v originále jmenuje La Chartreuse de Parme. A byl do češtiny ponejprv přeložen jako Kartouza Parmská. Hugova práce Ubožáci se také původně česky jmenovala Bídníci... Ale se zas nechávám unášet na vlnách literární historie.
Prostě se z kláštera stal kriminál a je tam dodnes. Předpokládám mimochodem, že místní mají věznici docela rádi. Dává jim nepochybně obživu.
Zkoušel jsem to tam všechno nafotit... No. Vzroslé stromy před branou cudně zakrývají strážní věže.
Ti pánové se samopaly na nich se na mé počínání nedívali dvakrát s pochopením. Jejich gestikulaci jsem si vyložil tak, že by je potěšilo, kdybych vypadl. A pro přání lidí se samopaly já mám slabost...
Místní obyvatelstvo se ke mně vůbec nechovalo příliš přátelsky. Neumělo si mě zařadit. Dostavuji se k nástupu trestu? Jsem návštěva? Připravuji pro někoho útěk? Nejsem nakonec, fuj, novinář?
Takže z mého projektu se nakonec vyklubalo jen několik málo fotografií pořízených před vstupní branou. O které se podělím příště. A taky o pár myšlenek, které mě tam napadly.
Vůbec se pokusím víc psát... A méně hrát Splinterlands. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou psát dvojjazyčně... Ale to by byla práce. Takhle je to pro mě zábava. S přidanou hodnotou několika hive...
P.S.: Úvodní fotografii jen tak z bujnosti přihlašuji do @bucipuci -ho soutěže #aroundtheworld . Fotografie neaspiruje na vítězství, ale už jsem se dlouho neúčastnil....